Hoffmanovo divadlo a kouzlo letních zájezdů
Léto je pro divadelníky rájem na zemi. Přece jen ubude představení, takže se člověk může trochu zrelaxovat a připravit na další krásné „souboje“ zejména s dětským divákem, na dlouhé cesty za ním atd. A když se přece jen hraje, tak většinou venku, což je záležitost velmi příjemná, mnohdy spojená i s nějakým tím koupáním, výletem atd.
Výjimkou v tomto směru není uherskohradišťské Hoffmannovo divadlo v Orlovně. Naším prvním letošním divadelním zájezdem se staly koncem června půvabné Zlaté Hory, které najdete, jak já říkám, skoro v Polsku. Mně se tak cestou tam pokaždé nabízí otázka, kterou si nikdy neodpustím, zda by to nebylo lepší „vzít raději přes Krakov“. Ve Zlatých Horách už nás znají, místní nadšenci zde totiž za pomoci fondů Evropské unie pořádají letní divadelní představení a my jsem tam minulý rok vyrazili s muzikálovou revue Kdyby tisíc klarinetů.
Tenkrát jsme hráli vevnitř, v místní ozdravovně, protentokrát zvolili pořadatelé místo u dvou nádherných (a podotýkám že funkčních!) vodních mlýnů, nacházejících se jenom pár kilometrů za Zlatými Horami. Říká se jim Zlatorudné a leží na říčce zvané Olešnice. Nutno říci, že lepší a příhodnější kulisu zvolit nemohli. Na programu byla totiž parodie na příběhy slavného zbojníka Robina Hooda s názvem Nový Robin Hood a jeho rychlé šípy.
Jen jsme coby „technický předvoj“ dorazili na místo, už jsme si to malovali v těch nejrůžovějších barvách a nadšeně se překřikovali: „Tady kolem tohoto stromu poběží Robin s družinou“, „Odtud vyjde toulavý mnich“, „Tady budou poskakovat naši dva playboyoví zajíčci“ /alias dvě pomocnice boha Herma v převleku/...).
Vše probíhalo podle plánu, postavily se kulisy, ve mlýně a v jakési štole vznikla improvizovaná šatna, přezpívaly se písničky a mohlo se začít. Do té doby, chtělo by se říci až moc, svítilo sluníčko. A každý, kdo informován rozhlasovou předpovědí počasí prorokoval bouřku, byl pomalu kamenován anebo odbyt rázným a ironickým „Nevíš asi tak z čeho?“.
Něco jako Murpyho zákon však přece jenom zafungovalo! Asi deset minut po začátku začalo zničehonic slabě krápat a my znejistěli… „Už se to žene pryč, to jenom přeháňka,“ uklidňovali jsme jeden druhého až nás z toho bolelo za krkem, jak jsme (samozřejmě jen v zákulisí) hypnotizovali oblohu. Bohužel nebyla, a tak režisér a koneckonců i jeden z nyní již poněkud navlhlých herců Karel Hoffmann rozhodl: „Toto se skočí, toto taky a hned bude svatba Robina s Marianou.“
Těžko říct, kdo z toho byl víc zmatený, zda my nebo diváci, ale takový oslí můstek divadlo asi ještě nezažilo! Ale už se to vážně nedalo, kulisy z Robina Hooda jsou přece jen z větší části malované a ohrožovat herce podvrtnutím kotníku na mokré trávě asi taky není to nejlepší. Přesto všechno můžu s jistotou prohlásit, že diváky jsme nezklamali, hráli do poslední chvíle a oni vše chápali. Koneckonců jim pod deštníky na vlhkých dřevených lavičkových určitě taky nebylo bůhvíjak…
Nastalo bleskové balení, během něhož se déšť přiostřil a nazývat jej deštěm už by bylo poněkud podhodnocené. Spěchali jsme také proto, že nás domorodci strašili rozvodněním místní říčky, což by bylo vskutku nemilé, protože právě přes ni jsme se formou „autobrod“ k mlýnům dostali.
Sbalili jsme, celí mokří naskákali do aut a vyrazili k domovu. Jak jsem se později dozvěděla, Česko toho večera potrápila opravdu silná bouře, kdy nebe křižovaly tisíce blesků, přičemž větší část jsme měli možnost zahlédnout v „přímém přenosu“. Bouřky se sice bojím, ale říkali mi, že prý do auta neuhodí a já jim věřila…
V polovině července, na zámku ve Vranově nad Dyjí, to už bylo o něco lepší. Déšť sice hrozil a také párkrát přes den sprchlo, nakonec jsem ale naši úpravu slavné Shakespearovy hry Zkrocení zlé ženy, kterou uvádíme pod názvem Tak se krotí ženské, na prvním nádvoří odehráli. A věřte, že jsme si oddechli! A to nejen za sebe, ale také za těch zhruba 250 přítomných diváků.
Zuzana Hoffmannová
