J. A. Pitínský se cítí být spíše čtenářem než režisérem
PRAHA 28. října (ČTK) - Kdo je nejvýraznějším českým divadelním režisérem současnosti? Na tuto otázku by zřejmě řada divadelních kritiků, lidí pohybujících se kolem divadla i diváků odpověděla: Jan Antonín Pitínský. Tento držitel mnoha divadelních cen, uznávaný režisér, dramatik, prozaik a básník oslavil v neděli 30. října 50. narozeniny.
On sám ke svým úspěchům poznamenává: "Po premiérách většinou žádné dobré pocity nemám. Největším zadostiučiněním pro mě bývá, že herci mají z práce dobrý pocit a že mě pozvou znovu na stejné místo." A dodává: "Jsem víc čtenář než režisér." Nikdy nestudoval žádnou divadelní školu, do svých 15 let ale stihl přečíst knihovnu rodičů.
Jan Antonín Pitínský se narodil ve Zlíně. Jeho vlastní jméno je Zdeněk Petrželka. Umělecké jméno, které si zvolil, vypovídá o tom, jak blízký vztah má k rodnému kraji. "Pitín je obec, kde žil tatínek a i já jsem tam prožil své mládí. Odtud pochází celý náš rod. V tomto kraji se cítím doma, mám zde zázemí a dělá mi dobře zdejší vzduch," vysvětluje režisér.
Po studiích na gymnáziu a střední knihovnické škole prošel řadou zaměstnání. Mimo jiné byl pomocným dělníkem, malířem pokojů, správcem lázeňského parku i traktoristou. "Také jsem byl vychovatelem, stál jsem v brněnské Zbrojovce u lisu, chvilku jsem prodával v antikvariátu, pracoval ve Státní vědecké knihovně v Brně," pokračuje ve výčtu svých životních zkušeností.
Už na střední škole ale přičichl k divadlu a kolem 20. roku života, kdy se přestěhoval do Brna, se do divadelního dění zapojil intenzivně. Nastoupil do Divadla na provázku jako inspicient a vedle toho působil v amatérském divadle Tak-tak. Do začátku 90. let režíroval jen na amatérské úrovni, přitom psal svoje hry.
V roce 1990 se vrhl na profesionální dráhu divadelního režiséra. Z Brna odešel pracovně i osobně - rozvedl se (v poslední době se ale začal otec dcery Anny a syna Hynka k rodině opět vracet). Vydal se na pouť po různých městech a scénách. Dnes spolupracuje jako režisér s desítkami malých i velkých scén po celé České republice.
Za 15 let Pitínský nastudoval inscenace, které měly divácký i kritický ohlas a posléze získaly i prestižní ceny: v Praze Sestru Úzkost (Dejvické divadlo), Ritter, Dene, Voss a Divadelníka (Divadlo Na zábradlí), v Brně Jóba (HaDivadlo).
V pražském Národním divadle režíroval kromě činoher (Bloudění, Maryša, Markéta Lazarová) i dvě opery (Tristan a Isolda, Dalibor). Ohlasy na toto angažmá byly méně jednoznačné, navíc s inscenačně odmytizovaným Daliborem nastal poprask, když z představení po premiéře odstoupila pěvkyně Eva Urbanová.
Pitínský se prosadil i za hranicemi. Podle slovenských divadelních kritiků a novinářů se stal nejlepším režisérem na Slovensku v loňské sezoně. Jeho inscenace hry Thomase Bernharda Ignorant a šílenec, kterou nastudoval pro činohru Slovenského národního divadla, získala čtyři ceny.
Letos Pitínský s brněnským HaDivadlem připravil netradiční projekt s názvem Renata Kalenská, Lidové noviny, v němž zdramatizoval novinové rozhovory se známými lidmi.
Pitínskému je velmi blízká literatura. Sám o sobě říká, že je člověkem literatury, který náhodou zabloudil do světa divadla. Mimo řady divadelních her napsal i prózy Intimní deník hrdiny a Wolker a Bezruč. Vyšel mu také soubor básní Lulku tatíčkovi.
Martin Staněk rmi hš
