Letní slavnosti staré hudby otevřely novodobé české premiéry
Novodobé premiéry skladeb téměř neznámého, ale podle znalců velkého mistra barokní hudby Františka Jiránka zahájily ve čtvrtek 11. ročník Letních slavností staré hudby. Pražské Rudolfinum rozezněly jeho koncerty, sinfonia a v závěru i skladba od Antonia Vivaldiho, který Jiránkovu tvorbu ovlivnil. Ačkoli publikum dnes zaplnilo Dvořákovu síň jen z poloviny, sklidili renomovaní hudebníci hlasitý a vřelý potlesk.
Největší festival staré hudby v České republice potrvá do 8. srpna a nabídne na různých místech české metropole devět netradičních programů. V Divadle Hybernia zakončí přehlídku věhlasný taneční soubor z Francie La Compagnie L'Eventail.
Dnešní koncert otevřela v podání českého souboru Collegium Marianum Jiránkova třívětá Sinfonia D dur. Jako jediné dílo večera se dochovala v historické sbírce Pražské konzervatoře, dokládá vliv nastupující klasicistní epochy a zřejmě vznikla po skladatelově odchodu do ciziny.
Hudebního školení se mu totiž dostalo v Benátkách, pravděpodobně přímo u Vivaldiho. Jiránkova tvorba pokračovala ve dvou fagotových koncertech také s vivaldiovským nádechem, které se mimo jiné uchovaly ve dvorní knihovně v Darmstadtu. Na barokní fagot zahrál italský virtuos Sergio Azzolini, který svým osobitým, zapáleným přednesem zcela vtáhl publikum do hry.
Jedinečnou interpretaci Jiránkova Flétnového koncertu G dur předvedla i pořadatelka festivalu, flétnistka Jana Semerádová, která se v sólových partech představila ve hře na barokní příčnou flétnu. Tato skladba se dochovala ve Stockholmu, evidována je ale i v inventáři klášterní sbírky v moravském Rajhradě.
V Houslovém koncertu d moll pocházejícím z drážďanské knihovny se představila ruská houslistka Marina Kataržnovová. Konec večera rozezněl jeden z koncertů z pera Antonia Vivaldiho, vydaný v roce 1729 před jeho předpokládanou návštěvou Prahy. Ta sice dosud není doložena, ale podle muzikologa Václava Kapsy je zřejmé, že Vivaldiho hudba v té době byla v tuzemsku velmi oblíbena a její vliv se otiskl v tvorbě domácích skladatelů.
V hudebních encyklopediích i například ve slovníku Jana Bohumíra Dlabače ze začátku 19. století se podle Kapsy nachází zmínka pouze o skladateli Antonínu Jiránkovi. Pod tímto jménem se v dalších dvou stoletích vydalo několik skladeb, až v současnosti se však podařilo odhalit, že v Dlabačově slovníku došlo k chybě v křestním jménu a životních datech Františka Jiránka (1698-1778).
Díky tomu se podařila odkrýt skladatelova identita a začala "oživovat" jeho zajímavá tvorba. Z ní se dochovalo několik desítek výhradně instrumentálních skladeb, jako jsou sólové sonáty, tria i díla pro větší obsazení.
Zdroj: Šárka Mrázová, rot
