Potměšil: Jedny dveře se zabouchly, ale mnoho dalších se otevřelo
Praha 28. března (ČTK) - Na domovské scéně Divadla v Celetné má nyní na repertoáru šest rolí včetně Richarda III. či mentálně retardovaného Charlieho ve hře Růže pro Algernon (na fotografii), která měla od premiéry v roce 1993 již přes 500 repríz. Hraje ale i jinde, například v Lyře Pragensis malíře Henri Toulouse-Lautreka, točí detektivní seriál pro ČT, ve volném čase plave, lyžuje či jezdí na kole. Řeklo by se nabitý program jednoho aktivního herce, ovšem na invalidním vozíku by tohle asi zvládl málokdo. Jan Potměšil, který v pátek oslaví 40. narozeniny, k tomu všemu ještě rozdává energii a úsměv.
"Jedny dveře se zabouchly, ale mnoho dalších dveří a oken se otevřelo," hodnotí situaci tento přátelský a pohodový člověk. Dnes už to vypadá skoro jako pohádka - Jan dělá práci, která ho baví a v níž je úspěšný (kromě divácké přízně se mu dostalo i ceny Thálie či ceny Alfréda Radoka), před necelými dvěma lety se šťastně oženil a má spolehlivé kamarády. "Někdo má brýle, já mám vozík," říká lakonicky Potměšil.
V jeho životě byly ale chvíle, kdy se cítil opravdu na dně. Po návratu k divadlu v roce 1991 totiž v počáteční euforii, kdy myslel, že zvládne snad úplně všechno, pracoval až příliš. Kromě divadla účinkoval v rozhlase i televizi (například v seriálu O zvířatech a lidech), pro ČT také dlouhá léta moderoval magazín nejen pro zdravotně postižené Klíč a v dobročinných akcích se angažuje dodnes. Nedokázal odpočívat, a tak přišlo celkové vyčerpání a Jan skončil opět v nemocnici. "Zase jsem mohl hýbat jen očima... a tehdy jsem si slíbil, že budu pokorný a budu dělat jen podstatné věci," slíbil sám sobě Potměšil. Napoprvé to ale nesplnil, takže podobná situace se opakovala.
Vždycky však našel dost vůle začít znovu. Energii čerpá kromě hudby a knih také z některých svých divadelních postav, například z Charlieho ze hry Růže pro Algernon, a z divadla vůbec. "Nesmírně mě nabíjí, když mám pocit, že moje práce má smysl i pro jiné lidi," vyznává se Potměšil, který se dobíjet jezdí také do hor, kde lyžuje na speciálně upravené lyži.
Ostatně už jako malý chodil na sportovní školu a když ho po gymnáziu napoprvé nevzali na DAMU, studoval rok Fakultu tělesné výchovy a sportu. Před kamerou stál poprvé už na základní škole, jako budoucí povolání si herectví vybral po televizní inscenaci Hrátky. Již před absolvováním DAMU hostoval v Divadle Na Zábradlí a v Divadle Na Vinohradech a úspěšně rozjížděl filmovou kariéru - mimo jiné Bony a klid, Proč?, O princezně Jasněnce a létajícím ševci či televizní seriál Třetí patro.
Pak přišla sametová revoluce, do níž se Jan Potměšil aktivně zapojil. Začátkem prosince 1989 při jedné cestě ze setkání herců a studentů s horníky v Ostravě na zadním sedadle auta usnul a probudil se za dva měsíce v nemocnici. "Jak se výron (do mozku) vstřebával, přicházely halucinace - po zdech pokoje lezli pavouci a příšerky ... doktoři mě učili počítat, sám jsem to zvládl jen do pěti," popsal své nejhorší období.
K divadlu se vrátil hlavně díky kamarádovi a spolužákovi z DAMU, režisérovi Jakubovi Špalkovi, který za ním tehdy přišel s nabídkou: mám pro tebe roli, pojď s námi hrát. Nebylo to jednoduché, ale nakonec se to povedlo. "V první inscenaci jsem seděl v hledišti mezi diváky," vzpomněl na hru Hodina mezi psem a vlkem Potměšil, který je 15 let členem Divadelního spolku Kašpar. O budoucnosti nechce Potměšil spekulovat: "Jestli ještě někdy budu chodit, není v mém životě rozhodující. Není důležité jestli si stoupnu, ale to, že jsem se postavil na vlastní nohy."
Šárka Nobilisová rmi hš
