Madama Butterfly opět v Plzni
Na Nové scéně Divadla J. K. Tyla bude mít 21. ledna 2017 premiéru Pucciniho opera Madama Butterfly. Inscenaci v režii Martina Otavy a hudebním nastudování Jiřího Štrunce bude kromě atraktivního obsazení dominovat i působivé výtvarné zpracování. Scéna Pavla Kodedy naplno využívá technických možností budovy Nového divadla, je však plně v souladu s romantizujícím ideálem tradičního Japonska.
Spolu s Toscou a Bohémou tvoří Madama Butterfly významné mezníky v tvorbě Giacoma Pucciniho a je stálicí na repertoáru všech světových operních domů. Pravidelně se vrací i na scénu DJKT, ve Velkém divadle se naposledy hrála v režii Jana Štycha v letech 2000-2004. Při výběru předlohy se Puccini nechal inspirovat jednoaktovkou Davida Belasca, kterou zhlédl roku 1900 v Londýně. Tragický příběh japonské gejši, s níž se jen tak z flirtu ožení americký důstojník Pinkerton, aby ji po několika měsících opustil a později i připravil o jejich společné dítě, skladatele nadchl. Během komponování studoval japonskou architekturu a náboženství, poslouchal fonogramové válečky s tradiční japonskou hudbou a dokonce se sešel se ženou japonského velvyslance, aby mu zazpívala lidové japonské písně. Premiéra v La Scala byla kupodivu neúspěšná, a tak operu Puccini přepracoval, rozšířil na tři dějství a triumfoval. Do historie opery se pak zapsalo pozdější Londýnské uvedení s Emou Destinnovou a Enricem Carusem.
Martin Otava se v tvůrčím procesu nechal ovlivnit i svými pracovními návštěvami Japonska, kde působil jako režisér. „Celkem sečteno jsem v Japonsku strávil asi dva a půl roku života, největší zážitek jsem měl, když jsem poprvé navštívil Nagasaki a vyšel na kopec nad přístavem, kde se příběh Butterfly odehrává,“ říká a prozrazuje stěžejní poselství své inscenace: „Hlavní hrdinka přichází o vše, co pro ni bylo důležité, o lásku Pinkertona, o své dítě. V té chvíli pro ni ztrácí vše hmotné hodnotu. Zůstává jen samota a prázdno. V inscenaci akcentujeme tezi, že důležité věci v životě nejsou hmatatelné.“ Tuto myšlenku chtějí tvůrci zdůraznit přes výtvarnou složku inscenace a právě v tom jim pomáhají možnosti Nové scény. „Scéna evokuje tradiční japonskou zahradu s můstky, které se později spojí a tvoří molo, ze kterého Cio-Cio-San vyhlíží Pinkertona. Nakonec se molo otáčí o 180 stupňů a Cio-Cio-San po něm odchází kamsi do nekonečné hloubky jeviště rituálně ukončit svou cestu,“ říká scénograf Pavel Kodeda a vysvětluje symbolický význam, který má na jevišti rozvolněná silueta sakury: „V jednotlivých dějstvích sakura odráží úděl hrdinky – od rozkvetlé krásy k odkvetlému torzu.“ Z tradiční japonské estetiky vycházejí i kostýmy výtvarnice Dany Haklové.
Nabídku k hostování v titulní roli přijaly dvě vynikající sopranistky, které roli Cio-Cio-San ztvárňují také na jevišti Národního divadla v Praze: Maria Kobielska a Christina Vasileva. Maria Kobielska má na svém kontě řadu rolí v ND, bohatá je ale také její koncertní činnost na domácích i zahraničních pódiích, spolupracuje například s BBC Symphony Orchestra nebo Filharmonií Sao Paulo. V Plzni už hostovala jako Mimi v Bohémě nebo jako Bystrouška v Příhodách lišky Bystroušky. Sopranistka česko-bulharského původu Christina Vasileva se Plzeňanům představila v roce 2003 jako Violletta v La Traviatě. Úspěch slavila na řadě českých i světových scén: V Národním divadle v Záhřebu, V Theatro Puccini na Rhodosu, v Theater Winterthur, v Salzburku, ve Freiburgu či v tokijské Oji Hall. V roce 2010 získala Cenu Thálie za titulní roli v Kátě Kabanové v inscenaci Roberta Wilsona. Roli Pinkertona nastuduje bez alternace Paolo Lardizzone. Tento tenorista původem ze Sicilie, který byl v Plzni Radamem v Aidě, Macduffem v Macbethovi nebo Turridem v Sedláku Kavalírovi a za roli Edgara se dostal do širších nominací na Cenu Thálie, Plzeň považuje za svůj druhý domov.
Roli Suzuki alternuje Jana Foff Tetourová s Janou Pioreckou, jako Sharpless se představí Jiří Kubík nebo Jiří Hájek, Kate Pinkertonovu ztvární Ivana Klimentová v alternaci s Andreou Frídovou, Gora Jan Ježek nebo Tomáš Kořínek a roli Bonza nastudují Jevhen Šokalo, Pavel Horáček a Dalibor Tolaš.
