Královna Chantal se ráda pohybuje na hranici možností
Praha 15. srpna (ČTK) - Francouzský šarm, noblesu a typický akcent vnáší do české společnosti již čtvrt století. Chantal Poullainová-Polívková je královnou, která dlí v mnoha komnatách: nadace, divadlo, film, závody, rodina. Mnohé dětské nemocnice v Čechách proměnila ze strohých prostor v eldoráda fantazie. K jejímu image patří též impozantní výkony na automobilovém okruhu. Půvabná Francouzka s temným altem v hrdle je energická, citlivá, roztržitá a vášnivá. Ve čtvrtek jí bude padesát let.
"Chci být užitečná. Jsem užitečná v divadle, jsem užitečná jako maminka. A chci pomoct někomu, kdo to nutně potřebuje," říká milovnice silných aut, které její přátelé říkají uragán a perfekcionistka. "Všechno, co dělám, musí být z lásky." Po téměř třiceti letech v Čechách stále mluví s typickým přízvukem, nemá české občanství a sny se jí zdají ve francouzštině: "Je to tak moc důležité, mluvit gramaticky správně, když chcete vyjádřit cit?"
Kromě výrazných rolí ve filmech (Konec starých časů, Don Gio, Hrad z písku, Král Ubu a Vyhnání z ráje) je trvale přítomna na divadelních pódiích. Z jejích partů vynikla hlavně Role profesora Wolanda v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. A nakonec si troufla i na obávaného Shakespeara v češtině coby chůva v Romeovi a Julii.
Co přivedlo rodačku z umělecké rodiny v jižní Francii, prosluněného kraje olivovníků, levandulových polí, plameňáků a koní, do české kotliny sevřené komunistickou normalizací? Mohla to být jedině láska. S Bolkem Polívkou se potkala v roce 1978 v divadle v Ženevě. To už měla za sebou klášterní školu a studium herectví: "Byly to oči, které na sebe koukaly. Bylo to jako úder blesku. Věděla jsem, že je to on."
Právě se chystala odjet do USA, ale rázem bylo všechno jinak: "Zamilovala sem se a ze dne na den odešla." Provdala se za něj na jevišti na divadelním festivalu v americkém Baltimoru. A pro české úřady pak ještě o dva roky později v Brně. Přesto manželství dvou silných individualit nevydrželo: "Jméno Polívková jsem si nechala kvůli (synovi) Vladimírovi." S představením Šašek a královna nicméně objeli skoro celý svět.
Moje kabelka, bílý rukavice. To byla první věta, kterou se naučila česky. Říkala ji na hranicích celníkům, kteří směli prohledávat zavazadla jen v bílých rukavicích. Při prvním nástupu na jeviště nerozuměla ani slovu z toho, co se říkalo. Přesto se filmy Věry Chytilové Šašek a královna a Kopytem sem, kopytem tam, kde hrála hlavní roli, staly hity konce osmdesátých let.
"Potřebuji být občas doma, mít vůně, který miluju." Narodila se v Marseille 17. srpna 1956: "Maminka je sochařka a malířka. Táta je taky sochař a taky blázen. Své sochy vytvářel pomocí dynamitu. Když se rozváděli, brečeli." Měla vlastně šest sourozenců: "My tři holky jsme žily s mámou. Táta si vzal ženu se třemi kluky a měli ještě jednoho. Jeho sen byl, že se my holky a kluci vezmeme a on nám na svém pozemku postaví domečky, aby byla rodina pohromadě. Ale to se nepovedlo."
Současné role v divadle Ungelt si Chantal nechává přeložit do francouzštiny, aby jim dokonale rozuměla. Zkouší do úmoru, třeba i stopadesátkrát po sobě. Nejnověji exceluje na letní scéně divadla Ungelt ve hře Richarda Alfieriho Šest tanečních hodin v šesti týdnech s Oldřichem Kaiserem.
Lásku k silným a rychlým vozům prý zdědila po otci, který byl blázen do motorek: "Odmala byl můj sen jet Rallye Paříž-Dakar. Je to adrenalin. Já s autem kolikrát i mluvím. Zásadní pocit je pro mě zvýšený adrenalin, tréma a sucho v puse. Je důležitý jít stále na hranice možností a hledat. Vždycky se můžeme zlepšit."
Auto jí však přineslo i těžké chvíle, když v roce 2003 na silnici vážně zranila dva mladé lidi. Následné reakce veřejnosti ji zkrušily: "Lidé si neuvědomují, že ti, kteří vypadají nejsilněji a nejtvrději, jsou možná nejvíc zranitelní."
Šantalka, jak si říká i sama, také nazpívala francouzské šansony, miluje moře a přístavy, má ráda barvy, staré věci a pohodu. A nade vše ostatní svého dospívajícího syna: "Vladimír je můj syn a zároveň životní partner." Kolem ní se prý vyskytuje spousta zla, ale i krásy: "Uklidňuju se tím, že každé zlo se vždycky vrátí. Vím to. Říkají o mně, že jsem čarodějnice."
Jitka Bojanovská kar
