Studio Hrdinů uvede divadelní adaptaci Macochy Petry Hůlové
Na úvod své 6. sezóny představí 9. září 2017 Studio Hrdinů v pražské premiéře inscenaci Macocha. Přepis textu současné české spisovatelky Petry Hůlové v režii Kamily Polívkové připravily pro divadlo obě tvůrkyně společně. Představení, které vzniklo v koprodukci s brněnským HaDivadlem se bude pravidelně reprízovat na obou scénách.
Oproti literární předloze, kde má text podobu monologické prózy se na jevišti objeví „pětihlavá saň“ v podání hereček ze souboru HaDivadla – Lucie Andělová, Marie Ludvíková, Táňa Malíková, Simona Peková a Kamila Valůšková. V duchu modernistických scénických tendencí se tu divácičtenáři střetávají s necenzurovanou výpovědí doslova zm(n)ožených identit jednoho Já.
Autorka předlohy, jejíž adaptaci podpořil stipendiem Český literární fond, Petra Hůlová se v auto(ne)biografickém vyprávění o údělu moderní ženy v éře tzv. dvoukariérového manželství obrací sama k sobě, avšak věrna vytříbenému jazykovému stylu dovede privátní text mj. maskovat jazykovou bohatostí. Text balancuje na hranici stylizačního banálna – (anti)hrdinka je ostatně spisovatelkou žánru červené knihovny – a nadsazeného, racionálního sebeuvědomělého módu. Její styl v mnohém připomíná mistryni ironie a zapálenosti, rakouskou nobelistku Elfriede Jelinek. Mísení ryze intimního s obecně veřejným přetváří výpověď v silnou a strhující narativní pouť do podvědomí. Pětice hereček, individualit s vlastním, rozličným osobním příběhem, ztvárňuje toto schizofrenní, rozpité setkání jako sebeprezentační souboj o moc, o pozornost, o prodejnost.
„Vzniká tu celé spektrum charakterů, respektive postav: autorka, matka, milenka, manželka a především žena-monstrum. Jde nám o zobrazení mentálních procesů odehrávajících se v hlavě jedné bytosti, která se cílevědomě propadá do propasti jenom proto, aby se nestala ,obětí‘ a poslušnou ,plnitelkou‘ tradičních (ženských) rolí,“ popisuje tematické zacílení Kamila Polívková.
Výsledná podoba jevištního spolusetkání-sebeodhalení vnitřních běsů a vykřičníků míří na scéně k formě syntézy, propojující vyprávění s performerskou organizací úkonů a manipulací (herečky ovládají většinu scénických efektů samy přímo ze scény) a plánem živé projekce (v rámci metody tzv. Live Cinema). Scénografické řešení a projekční plán Antonína Šilara, českého specialisty livežánru, vytváří k osobní zpovědi mluvčí(ch) funkcionalistické zrcadlo jiné perspektivy, jiného náhledu.
