V Divadle na Vinohradech se hraje už 100 let
Praha 20. listopadu (ČTK) - Stálé české divadlo měla Praha už od roku 1883, kdy bylo podruhé otevřeno Národní divadlo. Během následujících let ale nabíralo na síle volání po další české scéně. Nakonec koncese na její vybudování připadla radním tehdy ještě samostatných Královských Vinohrad. V soutěži na projekt, vypsané jen "pro architekty slovanských národností", uspěl architekt Alois Čenský. Základní kámen položili na dnešním náměstí Míru na sv. Václava roku 1905 a už po dvou letech, 24. listopadu 1907, otevřela nové Městské divadlo Královských Vinohrad podle kritiky nepříliš vydařená Vrchlického hra Godiva.
Čenského návrh doplnila díla předních českých umělců z počátku přelomu 19. a 20. století. Secesně-historizující budovu vyzdobila díla Milana Havlíčka (tvůrce alegorie Statečnosti a Pravdy nad hlavním průčelím), Bohumila Kafky (alegorie Tragédie, Baletu, Opery a Komedie na terase divadla), Františka Urbana, Antonína Máry či Vladimíra Županského (opona). Divadlo na svou dobu disponovalo obrovským hledištěm se zhruba 1200 místy. V čele divadla stanul bývalý ředitel Národního divadla František Adolf Šubert, který se netajil úmyslem konkurovat "zlaté kapličce".
Podle tisku se však divadlo po slavném křtu dalo cestou pro kasu nejbezpečnější - výrobou tuctových inscenací laciného repertoáru. Na pořadu se ale objevily i náročnější tituly, jako například Wildeův Vějíř lady Windermeerové. Součástí vinohradské scény byl také operní a operetní soubor v čele s Otakarem Ostrčilem. Odchodem zpěvohry v roce 1919 se divadlo stalo vůbec první výhradně činoherní stálou českou scénou.
Ke slávě Vinohrad před druhou světovou válkou významnou měrou přispěly dvě velké postavy českého divadla. V letech 1914 až 1920 to byl režisér a šéf činohry Karel Hugo Hilar, jehož dramaturgie se programově orientovala na jevištně náročné expresívní divadlo, a po jeho odchodu do Národního divadla dramatik a režisér Jaroslav Kvapil, který na Hilara navázal vyzrálými inscenacemi klasiků, zejména Shakespeara. Na pódiu se prosadili například František Smolík, Zdeněk Štěpánek, Růžena Šlemrová, Olga Scheinpflugová, Hugo Haas a další. Pro vinohradské divadlo psali František Langer, Fráňa Šrámek, krátce zde působil jako dramaturg a režisér Karel Čapek (1921-1923). Důraz na uvádění her současných českých autorů se projevil i v poválečných letech.
Výraznou osobností nejen vinohradského divadla byl Jiří Frejka. Na Vinohradech zakotvil po nuceném odchodu z Národního divadla v roce 1945. Během pětiletého působení se mu podařilo navázat na odkaz toho nejlepšího z předválečného období. Inscenoval tu mimo jiné hry Macbeth, Sen noci svatojánské, Zdravý nemocný, Svatá Jana. Frejka posílil válkou oslabený soubor o talentované herce Jaroslavu Adamovou, Antonii Hegerlíkovou, Danu Medřickou, Vlastimila Brodského, Zdeňka Dítěte či Rudolfa Hrušínského.
Pak ale nastala méně slavná historie, kdy divadlo převzala pod svá křídla armáda (1950) a na jevišti se objevovaly agitky Pavla Kohouta, budovatelské a sovětské hry. K nepříznivé atmosféře v samotném ansámblu přispěl velkou měrou účelový proces s herečkou Jiřinou Štěpničkovou, která byla odsouzena k patnácti letům žaláře za nepodařený útěk do Německa.
Změna nastala začátkem 60. let za šéfování Luboše Pistoria (1960-1965), kdy se kromě Pavla Kohouta hrály i hry Ludvíka Aškenazyho, Ivana Klímy, Jaroslava Dietla a později Františka Pavlíčka. Právě Pavlíček stanul v čele divadla v druhé polovině šedesátých let a podařilo se mu dostat vinohradskou scénu z područí ministerstva národní obrany (1966) a přejmenovat ji na Divadlo na Vinohradech. Do hereckého souboru přibyli například Josef Abrhám, Petr Haničinec, Iva Janžurová a Miloš Kopecký.
Po srpnu 1968 a zejména pak během normalizace se dramaturgie divadla vrhla na díla sovětských a prorežimních autorů. Vysokou návštěvnost za pokulhávající dramaturgii zachraňoval herecký soubor plný hvězd z oblíbených televizních seriálů.
Výraznější impulz přišel až koncem 80. let díky spolupráci s Jaroslavem Dudkem, Janem Kačerem či Janem Vedralem. Vinohradské divadlo v té době uvádělo původní dramatizace a hry do té doby nepovolovaných autorů jako byli Josef Topol nebo Michail Bulgakov. V 90. letech se pak Vinohrady v čele s ředitelkou Jiřinou Jiráskovou vrátily k měšťanským kořenům, když inscenovaly zejména divácky úspěšné komedie a lehčí žánry - k nelibosti mnohých kritiků. S nástupem současného uměleckého šéfa Martina Stropnického (2003) a pod taktovkou ředitele Jindřicha Gregoriniho se dramaturgický kurz zásadně nezměnil, do souboru přibylo ale více mladších herců.
Jana Fajfrová rmi
