Osmašedesátý nejsou jen tanky v Československu, ukazuje HaDivadlo
Mimořádné uvedení autorské inscenace ’68 v režii J. A. Pitínského proběhlo v květnu ke konci 43. sezony. Premiéra je v plánu nyní 12. září na začátku 44. sezony, stále v rámci dramaturgické linie Věčný návrat – Krize budoucnosti.
Avantgardista J. A. Pitínský, zásadní postava této alternativní brněnské scény, pod jejíž autoritou vznikly nejradikálnější a nejsvobodnější především autorské kusy, se vrátil do HaDivadla za svými mladšími kolegy následovníky.
Autorský scénář novinky z dílny HaDivadla se inspiruje především filmovými, literárními i divadelními díly vrcholu zkoumaného období 60. let a cituje mj. ze dvou navzájem protichůdných filmů Číňanka (1967) Jeana-Luca Godarda a Ukradené polibky (1968) Françoise Truffauta. Výsledná kompozice je nicméně dílem živé tvůrčí souhry hereckého kolektivu „rozděleného“ na mladou a starou část souboru.
V inscenaci se představí dva noví členové souboru HaDivadla, čerství absolventi herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Mark Kristián Hochman v minulosti již v HaDivadle nazkoušel hru Thomase Bernharda Síla zvyku v režii Jana Horáka s Michalem Pěchoučkem, dále se objeví v novince Čevengur v režii Jana Kačeny s premiérou 25. září. Druhou nastupující je Magdalena Straková, která se v Brně představila např. ve své absolventské inscenaci Elektra ve Studiu Marta.
„Všechnu moc imaginaci!“
Šedesátá léta, jaro 1968 v Paříži, kde studenti spolu s pracujícím lidem protestují proti konzervativně orientované pravicové vládě generála de Gaulla, s ideály jako je emancipovaný svět, konec kolonialismu a boj proti autoritářství. V témže roce 21. srpna je v Československu násilně potlačeno hnutí Pražského jara vpádem vojsk Varšavské smlouvy, což zdiskredituje levicové ideály na dlouhá desetiletí.
„Kulisy doby, která věřila v lepší svět, se uklízejí a zítra se vstává do práce. Mluvili protestující roku 1968 na obou stranách železné opony o stejném boji nebo ve skutečnosti stáli proti sobě?“ To je jedna z otázek inscenace, kterou pokládá dramaturg Matěj Nytra, a dále se ptá: „Dá se nemyslet na dobu, ve které žijeme? Co je víc, pravda nebo krása? Je možné snít o lepším než normalizovaném světě? A hlavně – je možné překonat rozpolcenou společnost? Nebo rozpolcený pohled na rok 1968? Je padesát let po něm, vidíme věci jasněji?“
Hravá scénická esej J. A. Pitínského jako volání po avantgardě.
