České divadlo Novou sezónu činohra Národního divadla Brno otevírá inscenací Milenci nebes Novou sezónu činohra Národního divadla Brno otevírá inscenací Milenci nebes
Novou sezónu činohra NdB otevírá inscenací, která se dotýká samé podstaty herecké profese, vypráví o opojné slávě i morální bídě divadelního života, o její exkluzivitě i špíně. Romantický příběh z pera snad nejpopulárnějšího francouzského básníka Jacquese Préverta natočil během druhé světové války představitel zlaté éry francouzského filmu Marcel Carné.
Na první pohled se může zdát, že přetavit tento film do divadelního tvaru je velká troufalost. Už jenom proto, že Děti ráje v době svého vzniku byly nejvýpravnějším francouzským filmem. Pro představu – musela být například postavena čtvrt míle dlouhá ulice zvaná Bulvár zločinu, kterou zalidnilo jeden a půl tisíce komparzistů. Přístup inscenačního týmu Milenců nebes se naopak zaměřil na témata, která velkoryse pojaté kulisy nepotřebují. Motiv, který chce režisér Marián Amsler akcentovat především, je herec sám. Tomu by možná nejvíce slušelo prázdné jeviště, na kterém nejlépe vyzní všechny hercovy polohy.
Hlavní postavou hry je Baptiste (jeho předlohou je skutečný herec Jean-Baptiste Gaspard Deburau, původním jménem Jan Kašpar Dvořák, narozený v Kolíně roku 1796, který zemřel ve svých padesáti letech v Paříži). Nejvýraznější představitel evropské pantomimy 19. století byl nazýván „největším z Pierotů.“ Mluvilo se o něm jako o snílkovi, který dokáže v lidech vyvolat beze slov i ty nejhlubší citové pohnutky. Na historických osobách jsou založeny ještě další dvě postavy scénáře: romantický herec bulvárního divadla Frédérick Lemaitre a zločinec anarchista Pierre François Lacenaire, který vraždí pro svou ideologii. Před svojí popravou, která není ve scénáři pojednána, se vyznal ze své nenávisti k lidem. I tito pánové milují a jsou kratičce milováni krásnou Garance, která je opouští v okamžiku, kdy je její svoboda ohrožena pokusem o její přivlastnění.
Básník Prévert pracuje se životopisnými daty celkem volně a pojal Baptista až nadpozemsky, jakoby spadl z Měsíce (a skutečně – Deburauova písemně zaznamenaná pantomima zobrazuje tento výstup), je skoro až bezpohlavním symbolem čistoty. Baptiste si protiví například slizkého překupníka Jericha, ale nevidí, že kurtizána Garance, do které je tak bezhlavě zamilován, je také pošpiněna svými styky s podsvětím – přisuzuje jí až nereálné vlastnosti. Nevidí, jak moc upřímně ho miluje jeho žena Nathalie. Skrze svoji zaslepenost je ochoten ji i svého synka okamžitě opustit kvůli vysněné Garance, ačkoliv ta mu reálný vztah nikdy neslíbila. Muž, který vytváří dokonalé iluze z ničeho, žije sám svůj život ve velké iluzi. Jakmile mu Garance zmizí, v návalu emocí zabije člověka. Stejně jako v jiných melodramatických příbězích poetického realismu se i zde setkáváme s fatalismem a tragickým finále.
Jestliže hlavní konflikt inscenace plyne z iluzivního vidění světa, scénograf Juraj Kuchárek svůj postoj vyjádřil jasným anti-iluzivním kontrapunktem. Snad příliš neprozradíme, když uvedeme, že strohá scéna má evokovat herecké šatny, protože pohled do zákulisí divadla bude základním prizmatem celé inscenace. Pracuje se zde se zrcadly. Zrcadlové lamely mohou být vnímány jako metafora pokřiveného či puklého zrcadla nastaveného stejně deformovanému světu. Inscenační pojetí, jak plyne z předešlého, je tedy vlastně divadlem na divadle, při němž je většina herců téměř neustále přítomna na jevišti.
