Divadelní historik František Černý vydal knihu o normalizaci
Praha 14. února (ČTK) - Fotografie fasády budovy Národního muzea v Praze poničené v srpnu 1968 střelbou sovětských tanků "zdobí" obálku výboru dosud nepublikovaných textů divadelního historika a pedagoga Františka Černého, v níž přibližuje známé i méně známé skutečnosti z normalizační éry. Kniha nazvaná Divadlo v bariérách normalizace (1968 - 1989), kterou v Praze představil Divadelní ústav, navazuje na dva svazky autorových memoárových prací (Za divadlem starým i novým, Ve městě u tří řek).
Dvousetstránková publikace obsahuje vzpomínky letos dvaaosmdesátiletého teatrologa, patřícího mezi přední osobnosti české divadelní vědy druhé poloviny 20. století. Mnohostrannou výzkumnou, publicistickou, pedagogickou a organizační činností se významně podílel na konstituování tohoto oboru, určoval jeho směřování a zasazoval se o jeho rozvoj.
"Naštěstí už stále méně lidí ví, co byla normalizace 70. a 80. let," píše Černý v úvodu. Vysvětluje, že šlo o snahu komunistických politiků vrátit do Československa poměry, které tu panovaly před obrodným liberálním hnutím 60. let, jež vyvrcholilo takzvaným Pražským jarem 1968. V závěru přiznává, že se jeho vzpomínky nevztahují na operu, operetu a balet, a že se orientuje hlavně na pražské scény. "Nepíši však dějiny divadla normalizačního dvacetiletí, ale paměti," dodává.
Tři z desítky kapitol věnoval Černý Marii Tomášové, Rudolfu Hrušínskému a Roku českého divadla 1983. Samostatné oddíly poskytl období "před velkými proměnami", hercům v sametové revoluci, "strážcům divadelních stop" na odborných pracovištích a ediční činnosti za normalizace.
Svou knihu Černý uvádí kapitolou věnovanou deptané pražské činohře. Upozorňuje na změny na vedoucích místech divadel i na to, že podporu novému politickému kurzu projevila jen nevelká skupina divadelníků. I v tom chce být autor pamětí objektivní a připomíná, že například ředitelka Divadelního ústavu Eva Soukupová dokázala nejednou podržet ohrožené divadelníky. Ředitel Zdeněk Míka dosáhl toho, že z vinohradského souboru nemusel nikdo odejít, Jiřina Švorcová občas podpořila mladé divadelní experimentátory a Václav Švorc jako šéf činohry Národního divadla umožnil Miroslavu Macháčkovi vytvořit několik inscenací. "Z funkce odešel prý proto, že mu odmítl dát výpověď," podotýká pod čarou.
Černý komentuje uzavření Krejčova Divadla za branou v polovině roku 1972 a rozepisuje se o shromáždění herců na protest proti Chartě 77. "Ve velkých divadlech jsem se tato dvě desetiletí dost nudil," přiznává v další části. Radost prý pociťoval spíše na menších scénách, jakými byli v Praze Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí, Divadlo Járy Cimrmana, ale i liberecká Ypsilonka a brněnská Husa na provázku.
Jiří Borovička hš
