Molière – Lékařem proti své vůli
Večer 6. srpna se Státní opera v Praze na chvíli přenese do roku 1666, neboť tento den byla v Paříži premiérována slavná Moliérova komedie Lékařem proti své vůli. O iluzi návratu do atmosféry barokního divadla se pokusí divadelní společnost La Fabrique à théâtre a režisér Jean-Denis Monory. Ovšem francouzské barokní divadlo, to není jen Moliérova básnivá francouzština (samozřejmě s českými titulky) a děj plný zvratů a intrik, ale také propracovaná gestika a choreografie, svit svíček na jevišti, pestrost kostýmů a stále znějící hudba. Výsledkem je pak bohatý, přitom však čistý, od nánosů let oproštěný divadelní tvar, plný sugestivní síly.
„Barokní divadlo nám svou formou nabízí nové (a přitom tak dávné) čtení oněch velkých textů francouzského repertoáru, jakési výmluvné oprášení, jež vyzývá diváka nejen k cestování časem, ale i k tomu, aby odložil rozum stranou a nechal se dojmout.“ (Jean-Denis Monory)
Projekt je plodem dlouholeté spolupráce instituce Collegium Marianum se stálými francouzskými partnery, zejména s Francouzským institutem v Praze a Festivalem v Sablé. Partnerem projektu je Modrá pyramida stavební spořitelna.
Synopse
Jedna z nejlepších Molièrových frašek si bere na mušku lékařské povolání, hypochondrii, mastičkáře a různé šarlatány, ale i falešné a hloupé měšťanské způsoby, kterých vždycky bylo, je a bude dost všude kolem nás. Hlavním hrdinou komedie je obyčejný drvoštěp Sganarel, který se vlivem jednoho velkého nedorozumění stane lékařem, aniž by o to stál. Svůj lékařský um je pak navíc nucen uplatnit v domě bohatého Geronta při léčbě jeho dcery Lucindy, která z nešťastné lásky „onemocněla“ němotou. Začíná tak kolotoč omylů, nedopatření a zmatků, které pro Sganarela skončí téměř tragicky: jen o fous unikne šibenici...
Režisér Jean-Denis Monory
Jean-Denis Monory patří k nejvýraznějším francouzským režisérům v oboru barokního divadla, gestiky a deklamace. Vyrůstal v Řecku a Itálii, poté působil v Londýnském Royal Court Young People Theatre a Barbican Centre. V Paříži se dále zabýval herectvím. Od roku 1991 pracoval s řadou špičkových divadelních souborů, např. L’Arc-en-Ciel, La Pleine Lune, Le Théâtre de la Sapience nebo Monoryho soubor La Fabrique à théâtre. Za svůj režijní debut Fando et Lis Fernanda Arrabala získal na Festivalu Off v Avignonu v roce 1994 Prix du Théâtre Vivant, udělovanou rozhlasovou stanicí RFI.
V roce 1997 vytvořil společně s Armelle Roux představení Les Folies Françaises inspirované bajkami Jeana de La Fontaina a hudbou Françoise Couperina. Jako herec se představil v širokém repertoáru divadelních rolí od Molièrova Barbouilléa přes Shakespearova hraběte Orsina až po Trofimova z Čechovova Višňového sadu a ve filmech Roberta Altmana, Christiana Vincenta a Raúla Ruize.
Pravidelně spolupracuje na hudebně-dramatických programech předních francouzských souborů staré hudby, jako jsou Le Poème Harmonique, La Simphonie du Marais, L’Ensemble Philidor. Patří také mezi protagonisty velkolepého představení Molièrova Le Bourgeois Gentilhomme (Le Poème Harmonique, Vincent Dumestre, režie Benjamin Lazar, choreografie Cécile Roussat), které bylo od své premiéry v roce 2004 s velkým úspěchem provedeno na mnoha místech Francie i Evropy.
Co je to „barokní divadlo“?
Je to snad nějaká předem daná osnova? Je to umění pokryté vrstvou prachu? Pro mě neexistuje nic konkrétnějšího a modernějšího než toto divadlo. Od té doby, kdy jsem objevil jazyk scénického umění 17. století – zejména díky informacím praktického badatele Eugèna Greena a díky mnoha zkušenostem s herci – se mi básnické a divadelní texty tohoto století jeví pod novým a poutavým úhlem. Toto zvláštní nové pojetí nás zavádí do světa, v němž neexistuje psychologická analýza, kde romantický sentimentalismus mizí, aby uvolnil místo neskonale krásné duši básníka. Na představení se podílejí všechny naše smysly: stejně jako v indickém divadle Kutyiattam prochází příběh básníka doslova hercovým srdcem, aby pak prostřednictvím těla a hlasu zasáhl diváka.
Bohaté odstínění a variace hlasu, úzce spjaté s kodifikovanou gestikou (symbolickou či demonstrativní), prosvětlují k našemu většímu potěšení Racinovu poetičnost nebo Molièrovu komičnost. Je to vskutku štěstí moci se nechat uhranout krásou pohledu, krásou jedné ruky symbolizující smrt a druhé představující lásku, krásou slova, zabarvením hlasu, noty, která rozechvěje jako pohlazení...
Detailní informace k inscenaci najdete v příloze.
Jean-Denis Monory, režisér
Zdroj: production@collegiummarianum.cz
