Vyšel závěrečný díl trilogie korespondence Voskovce s Werichem
Praha 17. září (ČTK) - Operní pěvkyně Soňa Červená se stala kmotrou závěrečného dílu trilogie dosud nepublikované korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Nakladatelství Akropolis zvolilo za jeho start pražské Museum Kampa - i třetí díl totiž vyšel díky spolupráci s Nadací Jana a Medy Mládkových. Meda Mládková je zakladatelkou muzea.
Závěrečný svazek korespondence tvůrců Osvobozeného divadla, uložené v Gotliebově archivu v Bostonu, přináší vzájemné listy z let 1969 až 1980. Uzavírá se tak ojedinělý ediční projekt, jehož příprava i realizace nebyly jednoduché. Podle editora Ladislava Matějky korespondenci posledních deseti let jejich života poznamenaly především Werichovy časté nemoci a potíže s prací.
"Zatímco Werichovi takřka celé poslední desetiletí nebylo dovoleno hrát a publikovat, trpěl Voskovec v téže době důsledky hospodářské krize ve Spojených státech," řekl Matějka a citoval Werichův výrok z listopadu 1970: ...i kdybych napsal Bídníky nebo Hraběte Monte Christa, tak bych nenašel nakladatele.
O pouhých devět měsíců později Voskovec v jednom z dopisů konstatoval, že to oba mají nějak ve hvězdách. "V docela rozdílných režimech, za docela rozdílných okolností nás nikdo nechce - jsme každý po svém nezaměstnaní," napsal.
Dopisy vrhající nevšední světlo na normalizační léta v tehdejším Československu doplňují některé další dokumenty z Voskovcovy pozůstalosti. Především je uveřejněn jeho pokus o autobiografii, zmiňovaný někdy pod názvem Stín svobody, pod nímž byl kdysi publikován v Tigridově Svědectví. Matějka ji konfrontoval s úředním zápisem z výslechů, jimž byl Voskovec podroben v letech 1950 až 1951, kdy byl 11 měsíců internován na imigračním ostrově Ellis. "Je otištěn vůbec poprvé," zdůraznil nakladatel Jiří Tomáš.
První obsáhlý svazek vyšel loni v únoru a zahrnul dopisy z let 1945 až 1962. Druhý díl se zaměřil na listy, které přes oceán putovaly v letech 1963 až 1969, tedy v době tání po studené válce a především za Pražského jara 1968. Tehdy jich přibývalo, avšak z obsahu je jasné, že se jich spousta nezachovala ani v curyšském archivu Werichovy vnučky. Některé jsou odpovědí na magnetofonové záznamy; pásky i kazety se zachovaly a vydaly by podle Matějky na zvláštní svazek.
"Je toho fůra a má to jiný charakter. Jde o spontánní češtinu obou herců a za úvahu to rozhodně stojí," řekl ČTK. Překážkou bylo, že za každou zvukovou kopii požadoval americký archiv poměrně velkou částku. "Teď se zdá, že bychom to mohli dostat zadarmo," dodal Matějka. Archivy podle něj obsahují i Voskovcovu korespondenci s Josefem Škvoreckým, Václavem Havlem a dalšími. Nakladatel Tomáš by podle svých slov "do toho šel". Problém vidí v tom, že podobné projekty se zaplatí jen těžko.
Korespondence Voskovce a Wericha, jejichž cesty se po únoru 1948 rozdělily, dokládá jejich originalitu, přátelství i plány. Toužili po setkání i po spolupráci ve filmu i na divadelním jevišti, dopisy považovali za součást svých literárních plánů a počítali s jejich pozdějším publikováním. I když oba mistrně vládli českým jazykem, nepsali vždy standardní spisovnou češtinou. S jazykem si pohrávali, odhalovali jeho směšné stránky, vytvářeli nová slova a míchali hovorovost s archaismy.
"Hlavním hrdinou těchto téměř čtrnácti set stran je jazyk," komentoval to teatrolog Vladimír Just, který text faktograficky redigoval a doplnil v poznámkovém aparátu. "Jsou to texty psané ne zcela lidovým jazykem o záležitostech divadelních, estetických či politologicko-historických. Není to bulvární čtivo, a přesto jde o úspěšný projekt. Jde o dějiny 20. století v kostce, převyprávěné dvěma klauny," dodal.
Jiří Borovička hš
