Ředitel ocení mnohaletého výtvarníka zlínského divadla Josefa Ruszeláka
Cenu ředitele Městského divadla Zlín Antonína Sobka letos převezme malíř, grafik, fotograf a mnohaletý spolupracovník divadla Josef Ruszelák. Ocenění již tradičně uděluje ředitel při slavnostním zahájení přehlídky Naráz, které tentokrát připadlo na 11. listopadu.
Josef Ruzselák se narodil 16. června 1938 v Nětčicích. Dětství prožil v Těšnovicích u Kroměříže. Od roku 1946 žije ve Zlíně. Původně chtěl být muzikantem a hrát na housle, hudba mu učarovala. Malování ani on, ani jeho rodiče nebrali moc vážně. Na poslední chvíli však zkusil přijímačky na UMPRUM do Uherského Hradiště a vyšlo to. Už během studia si chodil přivydělávat do zlínského divadla. Po skončení školy v něm už zůstal jako výtvarník, a to na dalších pětatřicet let (v letech 1957 až 1992). Na starosti měl divadelní programy, plakáty a reklamu. Zabrousil také do scénografie. Jeho největší láskou však pořád zůstala malba.
Uznávaný výtvarník, který letos v červnu oslavil sedmdesátiny, se věnuje malířství, kresbě, volné i užité grafice a fotografii. Dosud uspořádal přes šedesát samostatných výstav a zúčastnil se více jak stovky výstav kolektivních. Ilustroval básnické sbírky pro řadu významných nakladatelství. Graficky upravoval knihy, časopisy, bibliofilie, firemní značky a stovky divadelních programů a plakátů pro MDZ a pro Mahenovo divadlo v Brně. V MDZ se jako scénograf podílel na tvorbě více než dvou desítek inscenací. Svým dílem vyzdobil zasedací síň zlínské radnice či Českou spořitelnu v Kroměříži. Je členem Sdružení Q Brno, Unie výtvarných umělců, Sdružení českých grafiků „F. Kupka“ Praha.
Ruszelák zažil časy krásné i roky plné bolesti a všechny stavy své duše dokázal přenést na plátno. Ve volné tvorbě se zprvu věnoval portrétu, aktu, později převážila krajinomalba. Inspiroval jej venkov i noční motivy. Častým tématem jsou dvojice: milenci, přátelé, klauni, ale také ikarovské náměty. Po roce 1981 nachází Josef Ruszelák v těžké životní situaci své dosud největší téma: Stromy. Jeho oblíbenou technikou je reliéfní tisk a kombinace klasických a netradičních technik. V polovině osmdesátých let začal vytvářet tzv. slepotisky – poprvé jako doprovod ke sbírce básní Ludvíka Kundery Vzpomínky na města, kde jsem nikdy nebyl.
Je výsadou umělců vidět to, co běžný smrtelník nevidí, uchopit okamžik a zobrazením všedních předmětů vyjádřit radost, smutek, bolest i naději. A sejdou-li se umělci dva, pak z toho může být milý fejeton – například ten O dalekohledné sukovici, ve kterém populární zlínský spisovatel Antonín Bajaja vypráví historku „dědy Ruszeláka“ a jeho vnuků: „Tuhle sukovici mám z Ruska, je nejlepší na světě. – Proč? ptají se hoši. – Protože je to dalekohled, odvětil. Přiložil si ho k oku: –Dohlédnu až ke hvězdám, a to i ve dne, včil vidím Polárku. Podal vzácnost nejstaršímu Pepíkovi, ten se snažil a nakonec popravdě řekl: –Nic nevidím, je to obyčejný klacek. Předal ho bráchovi Michalovi, který jím vzhlížel k nebi dlouho předlouho. Pak hlasem plným údivu zvolal: – Vidím Polárku! A vidím polárkového medvěda! Snivě se usmíval. Usmívali jsme se i my a pokračovali v cestě. Jenže některé historky provokují k drobnému domýšlení. Tož jsem si domyslel třetího vnuka, který se taky zahleděl do sukovice. Nic neviděl, ale vzal si dědu stranou a intrikánsky špitl: – S tím by se dalo všelijak chytračit.“
Zdroj: jurcova@divadlo.zlin.cz
