Vyšla kniha mapující historii Jihočeského divadla

K devadesátému výročí Jihočeského divadla vyšla kniha Devadesát není sto. Mapuje především jeho poválečnou historii od roku 1945. Čtenáři v ní ale najdou i zajímavé dokumenty od zahájení divadelní sezony v září 1919 Smetanovým Daliborem. Autorky Bohuslava Maříková a Marie Loucká čerpaly jak ze vzpomínek členů divadla, tak z dokumentů, které na výzvu přinesli přátelé divadla. Původní archiv totiž před sedmi roky zničila povodeň.

"Práce na knize trvala asi rok a půl. Tehdy jsem začala obcházet herce, mé bývalé kolegy. Protože jsem v divadle pracovala od roku 1968, měla jsem to štěstí, že jsem se setkala i s herci, kteří tady pracovali od 50. let 20. století," řekla Maříková. První polovinu činnosti divadla popsala v knize Boj o divadlo Alena Kožíková, dcera spisovatele Františka Kožíka, jež v divadle pracovala sedm let jako dramaturgyně. Druhá kniha proto skrze vzpomínky herců mapuje historii od roku 1945.

Kniha je nejen o inscenacích, ale také o životě divadla, o tom, co se dělo v Budějovicích. Čtenářům přibližuje i zákulisí scény. Připomíná třeba rekonstrukci divadelní budovy, požár v Metropolu, kam se soubor tehdy přestěhoval, a také lidi, které divák vůbec nezná - kováře, švadlenu, čalouníka, bez kterých se divadlo dělat nedá. Píše se v ní o postojích lidí spjatých s divadlem, kteří za ně zaplatili životem.

Zajímavou kapitolou Jihočeského divadla jsou pak netradiční hrací prostory. Třeba v roce 1961 uvedlo Dalibora na nádvoří českokrumlovského zámku, pak hrál soubor i v zámeckém barokním divadle a v Maškarním sále. Aristofanovu Lysistratu zase viděli diváci v roce 1947 na schodech českobudějovické sokolovny. O 11 let později vzniklo experimentální otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Od roku 1981 vystupovali herci i v přírodním areálu u památníku Jana Žižky v Trocnově.

Kniha Devadesát není sto je k dostání v pokladně divadla a také v knihkupectvích.

Zdroj: Jaroslava Mikešová, mol