Vladimir Vysockij: Písně mají šťastnější osud než lidé
Hamleta hrával v černém roláku a s kytarou. Po Moskvě jezdil v mercedesu, zpíjel se do němoty. Jeho písně se nahrávaly na špatných magnetofonech ve špatných kopiích. Ale znalo ho celé Rusko. Vladimir Vysockij, disident, básník a zpěvák. A taky herec kdysi slavného moskevského divadla Na Tagance. Zemřel před třiceti lety, 25. července 1980. Jeho chraplavé charisma zůstává v jeho písních.
Vysockij zpíval dvě desetiletí a napsal prý na 1000 písní. Nahrávky i ručně přepisované knihy šly z ruky do ruky, jeho kritika společnosti, skladby o válce a pracovních lágrech, sarkastické a smutné písničky i veselé popěvky byly všem důvěrně známy.
Kritika společnosti a sžíravá satira, kterými si proti sobě poštval úřady, mu získaly obdiv prostých lidí. Tlumočil jejich myšlenky a pocity, které nemohli v sovětské éře otevřeně vyjádřit.
Taky znali jeho Hamleta, měli rádi filmy, ve kterých se objevil a pro které skládal písně. A hlavně - stáli dlouhé fronty, aby se mohli dostat na jeho vystoupení.
"Byl neuvěřitelně populární," řekl o něm Robert Rožděstvěnskij. "Některé jeho písně byly jako herecké role... Improvizoval, mnohdy zveličoval, byl i drzý, uměl provokovat i dodávat sílu. Dělal to tak přesvědčivě a tak dobře, že si jej mnozí s jeho rolemi často pletli."
Své verše Vysockij publiku předkládal jako písně. A byly svérázné, měly drsné kouzlo a většině písní nedominovala melodie. Šlo hlavně o rytmus. Verše často skandoval - a navíc je při každé příležitosti dotvářel svým drsným a chraptivým hlasem (často křičel: to není z vodky, takový hlas jsem měl od studií). Když hrál, byl jako uragán. Naběhlé žíly ve tváři, křičel z plných hlasivek a plic.
V písních zachytil stovky příběhů, hodně o vojácích velké vlastenecké války. Až si lidi mysleli, že ve válce taky bojoval. Zpíval i o lágrech a sovětských vězeních. Zpívat začal už na škole. Narodil se 25. ledna 1938 v Moskvě. Hudební vzdělání měl z dětství, ale jeho hra na kytaru nebyla složitá. Říká se, že mu cestu ukázal jiný z bardů sovětského "protestsongu," básník a zpěvák Bulat Okudžava. Byli úplně jiní, ale oba zpívali o ideálech a naději. A o svobodě.
Poválečné období jej zastihlo v Německu, kde žil u svého otce, důstojníka Rudé armády. Po návratu do Moskvy se v roce 1955 rozhodl pro studia na technice, po roce se dostal na divadelní fakultu MCHAT, kterou vystudoval.
Léta 1960-1964 strávil v Divadle A. S. Puškina v Moskvě, potom se postavil na prkna avantgardního divadla Moskevského dramatu a komedie Na Tagance. Jeho zdejší Hamlet byl podivným obrazem dánského prince, v roli zpíval a křičel. Podle řady odborníků však jeho Hamlet patří mezi nejlepší adaptace v dějinách.
Oženil se s francouzskou herečkou a komunistkou Marinou Vladyovou, se kterou se po roce 1969 dostal poprvé na Západ. A v období kulturního tání za Michaila Gorbačova byl rehabilitován.
Zemřel 24. července 1980 ve věku 42 let, na srdeční slabost a vyčerpání divokým životem. Na pohřeb mu přišly stovky studentů s magnetofony, ze kterých se ozýval jeho hlas. Zůstala jeho věta: "Písně mají šťastnější osud než lidé. Jejich život může být velice dlouhý."
Je pochován na Vagaňkovském hřbitově v centru Moskvy. V roce 1999 si ho Rusové dali na poštovní známku. V Novosibirsku mu postavili sochu a v Krasnodaru věnovali soukromé muzeum.
Zdroj: Jitka Bojanovská, rmi
