Parsifal aneb Choďte včas

Kritika Josefa Mlejnka v MF Dnes z 9. května 2005 s názvem Parsifal aneb Postavy jako podstavce mi vyrazila dech svou mírou neporozumění. Kritik na představení patrně byl, protože v prvých třech odstavcích s behaviorálním odstupem srozumitelně popsal scénu a převyprávěl děj. Ze zbývajících tří jsem porozuměla pouze tomu, že neporozuměl, a proto se mu to nelíbilo. To je lidské.

Parsifalovi nerozumíme my Češi většinou, severské ságy jsou pro nás příliš ´německé´, se ztrátou dvojjazyčnosti jsme pozbyli i notného dílu obeznámenosti s evropskou kulturou. Režisér David Jařab nám vyšel vstříc stejně prostě jako geniálně: už ve foyer vítá diváky veliký plakát s nápisem ´Synopsis´, jakési slovníkové heslo, které nás přehledně seznámí s legendou o Parsifalovi a s jednajícími postavami. Týž text je v programu i v propagačním letáku, před začátkem představení nám ho ještě přečte decentní hlas, v závěru rovněž připomínající, abychom vypnuli své mobily. Kdo přijde do divadla včas – kritik to patrně nestihl – tomu je legenda vštípena a opakováním utvrzena. A když pak shlédne i představení, nikdy ji nezapomene.

Jsem za to vděčna, protože přiznávám, že mám – vzdor intelektuálním sklonům – netrpělivý přesycený sklon plést všechny mýty dohromady a vždy mám dojem, že mi něco uniká.

Jařab si pak v textu může dovolit být stručný, napsal vlastně útržkový komentář k ději již známému.

Protože víme, oč jde a předem očekáváme, co bude, můžeme si naplno vychutnat porozumění symbolů, gest, žertů, oceňujeme režijní ´jak´, a s o to větší naléhavostí nám sevře srdce ono ´co´.

Prvním činem Jařabovým bylo, že si vytvořil diváky obeznámené s tématem. Vymezil plochu, na níž rozehrál svou invenci. Kritikovi se zdála nicotná, mě zábavná, košatá, smělá a přesná. Parsifal je věčné téma, přítomné v evropském prostoru. Na věčných tématech je úžasné, že jsou vyjadřující cosi jednoduchého, základního a nedostupného – nebo pozdě a obtížně dostupného zároveň, co je potřeba vždy znovu nalézat a formulovat. Jařab nám ve svém Parsifalovi říká dojemně a jasně: Jsi zachráněn, když zapomeneš na sebe a zajímáš se o druhého. Všechna ctnost a síla je do té doby hloupá a zhoubná. Vysvobodíš z bolestí Krále-rybáře, zeptáš-li se, co ho bolí, když vystoupíš – a směšné a tragické je, že stačí tak málo – když vystoupíš z Já aspoň k náznaku Ty. /Připomeňme zde americký oskarový film Král rybář, který se monumentálně potýkal s týmž tématem/.

Herecká kreace Jana Novotného v roli Krále rybáře je střízlivá, soustředěná a nejvýš působivá, Roman Zach je dojemný a působivý, s Martinem Fingerem odvažují své tóny na milimetry a jsem jim vděčna za velkou vynaloženou práci. Karolína Berková je použita skvěle a krásné a krásně zpívající holčičky jsou až nebezpečným požitkem případných pedofilů. Divadlo je takové, jaké má být: má věčné téma, působí na všechny smysly – intelektu včetně – a trošku se směje samo sobě i nám. A je poctivě udělané.

Olga Walló, režisérka dabingu a překladatelka

Zdroj: owallo@tiscali.cz