Divadlo v 7 a půl – I.premiera
Romeo a Julie z hospody
Bněnské, nezbedné Divadlo v 7 a půl zahájilo 11.sezonu poněkud netradičně. Po loňských trampotách s autorskými právy, nekonečných, letitých sporech dotace na provoz především s Magistrátem města Brna otevřelo divadelní rok autorským představením s předpremierou již v sezoně minulé. Text autora a šéfa Matěje T. Růžičky (podpořený grantem Českého literárního fondu) je zdánlivě nesoudorým sledem cyklicky se opakujících dialogů šestice návštěvníků (či spíše obyvatel) a jedné servírky blíže neidentifikované hospody (byť je celé představení odehráno ve foyer - kavárně Kabinetu múz) v pozdních nočních, snad spíše ranních hodinách.
Opakující se, tu více, tu méně opilecké a vydařené minisituace se točí okolo konzumace alkoholu, nákupu socialisticky pověstné deky Larisy, montérek a náhrdelníku, který jako symbolický znak zprvu propojuje prázdné řeči jednotlivých stolovníků a posléze se bez bližšího vysvětlení beze stopy vytrácí. Spojujícím tématem se tak posléze stává řešení, vznik, zánik, odumírání a znovuzrození vztahů jednotlivých dvojic.
Opotřebovaná, přiopilá čtyřicátnice Světlany Kašpárkové je ve stálém střetu s machistickým partnerem Janem Grundamanem, tančící a kohokoli obluzující floutek Václava Hanzla ne nepřipomínající kreaci Pavla Lišky z filmu Bohdana Slámy Divoké včely, unavená barmanka Báry Milotové s přívěskem rusotatara Sergeje Sanži, hrající režisér Martin Siničák jako mix I.M.Jirouse, Jamese Bonda a B.Kulínského a nakonec Eva Kodešová (alternuje Hana Sovová) se zázračnýma očima Amélie z Montmartru tvoří rámec pro, v průběhu jednotlivých skečů se postupně vylupující, pendant Shakespearova věčného dramatu Romeo a Julie.
V opilcích a ztroskotancích (moderněji „looserech“) lze po určité námaze vystopovat názvuky Monteků a Kapuletů, Chůvy a Mnicha, Mercuzia a nejjasněji již zmíněné dvojice Romea a Julie (Hanzl a Kodešová), přičemž se scénárista Shakespearovy struktury nedrží důsledně, jen tu a tam ji vzdáleně připomene. K nejsilnějším momentům představení (však spíše site specific improvizace) patří noční, narychlo „uhnaná“ svatba s rusko českým monologem S.Sanži z něhož se vyklube zběhlý pop, či bolestné přiznání Servírky Bára Milotové ke zpackanému životu začínajícímu i končícímu mezi mytím pivních sklenic a mytím pivních sklenic ve dvanáctihodinových směnách. Dvojice Sanža, Milotová vůbec vyznívá ve změti klišé a prázdnot jako nejvydařenejší ať už herecky, či scénáristicky. Jejich příběh má začátek, průběh i konec ve společném, doslova „úletu“ do Paříže, paradoxně díky tragické smrti Romea a Julie, když Julii po shakespearovské sebevraždě z taštičky vypadnou dvě bianco letenky.
Martin Siničák v nové režisérské pozici vede svoje přátele téměř neviditelně, citlivě a bez nutných exhibicí jichž jsme na českých jevištích tak často svědky. Nechává je svobodně ovládat prostor kavárny, organicky propojuje mnohdy nesourodé dialogy a jako herec se k divákům posadí zády, jakoby pozorně sledoval co všechno si jeho kolegové ještě vymyslí.
Autor Růžička bezpochyby nechtěl napsat novou Antigonu, byť si Shakespeara bezostyšně vypůjčil, nechtěl ani evidentně vytvořit pilíř letošní dramaturgie Sedmapůlky. Chtěl snad prověřit kvality svých svěřenců, herci Siničákovi dát ochutnat stoličku s nápisem Director a divákovi nabídnout netradiční (byť již tolikrát vyzkoušené a provedené) prostředí přímého, úzkého kontaktu s příběhem i protagonisty (diváci jsou vlastně týmiž návštěvníky nočního lokálu). Představení NEBE se tak stává spíše hříčkou, či moralitkou na dávné téma lásky a smrti, která návštěvníka tak trochu pobaví, trochu dojme i trochu napíná. Buďmě rádi i za tu trochu.
M.T.R.
Zdroj: 7apul@7apul.cz
