Sólo pro Brela, Vysockého a Kryla
Nový balet Petra Zusky Brel-Vysockij-Kryl / Sólo pro tři jsem viděla třikrát a čím dál víc mě utvrzuje v dojmu, že je to zatím nejlepší představení, které pro soubor Národního divadla vytvořil. Vsadil na způsob, ve kterém zúročuje své nejlepší schopnosti – vytváření žánrových scének a krátkých výstupů prodchnutých emocemi – a moudře rezignoval na dlouhé scény zalidňující jeviště bezradnými postavami.
Sólo pro tři je trefou do černého choreograficky, hudebně i po stránce výpravy. Kdybychom měli vyprávět jeho příběh, ocitli bychom se v úzkých, protože nemůžeme sledovat přímou dějovou linku, přesto na sebe všechny kamínky mozaiky navazují a vytvářejí podivuhodné bloky laděné vždy do podobného motivu – člověk a dav, válka, láska a osamělost…
Možná kdybychom hledali literární příměr, zastavili bychom se u Labyrintu světa nebo snad u Joyce (jiná recenzentka zase připomíná Heminwaye). Hlavní postava, která je i není všemi třemi básníky, je chvíli aktérem a chvíli průvodcem, který diváka jako Všudybyl provází zákoutími života i lidské duše. A jeho společnice, měnící se z bezmocné dívky ve vtěleného Ďábla i partnerku, není ani tak průvodkyní, spíš zjevením zjemňujícím občas ostré hrany rozervání, a jindy jako ženský element, který má ve znaku odjakživa změnu, rázným gestem posune děj.
A ostatní postavy, zůstaneme-li ještě v literární sféře, se divákovým zrakům vynořují po způsobu nerudovských figurek. Neseznamujeme se s ucelenými příběhy, ale s obrázky, črtami, které vznikly často v představě autorů písní a na jevišti se pouze zhmotňují, jindy jsou zcela plodem Zuskovy fantazie.
Představení má spíše melancholický ráz, ale vždy je v pravou chvíli přerušeno odlehčující scénkou a hudbou. Ačkoli i to je vlastně jen zdání, protože i na první pohled rozverné písně Vysockého a Brela jsou plny dvojsmyslností a satirických ostnů. Choreografie ovšem vyzdvihuje vtipnost, a ne satirický podtext, takže scény k Vysockého Ranní gymnastice, Moskvě – Oděse nebo Rozhovoru u televize či Brelovu Bonbónu uleví divákovu nitru sevřenému obsahy částí, ve kterých potkává smrt a opuštěná srdce.
Ano, toto představení stojí na hudbě a má čtyři rovnocenné autory. Pokud se občas zdá, že na představení cosi zadrhne, je to v místě mluveného recitovaného slova. Písně jsou vybrány s mistrnou pečlivostí, a i když se v choreografii také setkáme s místy, kdy tušíme, že už jsme to kdysi kdesi viděli, není čas se takovým dojmem zabývat, protože jednotlivé úseky jsou krátké na to, aby byl čas upadnout do klišé. Nejvíc fungují duety, ale ani třeba válečná sekce není o nic méně působivá.
Úsporná scéna a kostýmy nerozptylují, pouze podtrhují atmosféru, a práce se světly je nadstandardní. Jak působivé je osvětlení prázdných koutů po mrtvých vojácích nebo stínohra ve druhém jednání, kde se obraz dvou rozverných postaviček změní v tvrdou siluetu ženy.
Na rozpacích stojím jen nad titulky. K tomu, aby člověk pochopil představení do detailů, je někdy skutečně bezpodmínečně nutné vědět, o čem se zpívá, ačkoli často je píseň ilustrovaná pohybem natolik, že obsah pojme zcela (to je obávám se také jedna vlastnost představení, která nepotěší zaryté zastánce abstraktního tanečního umění, a jistě se, byť ve značné menšině, ozve hlas volající po menší ilustrativnosti). Ale sledovat zároveň text i tanec je nad lidské síly.
Řekli jsme, že hlavní postava je i není všemi třemi básníky, ale je především sama sebou. Tady se nesmí hrát, tady se musí žít. Jinak se takové představení ani odtančit nedá a je to také důvod, proč jsou obě obsazení tolik odlišná. Na tom mimochodem má svůj podíl i to, že celé první obsazení sestává z nejlepších sólistů, takže druhé má mnohdy co dohánět. V prvním upoutává Nikola Márodá, Jiří Kodym, Viktor Konvalinka, Adéla Pollertová nebo Klára Kutilová a další. Druhé má občas těžkosti, těžko se například vyrovnává Ivana Mikešová křehké a mrštné Adéle. Představení je však postavená na oné bezejmenné postavě, která v sobě zahrnuje tolik emocí a nálad, že je naprosto nezbytné, aby s ní interpreti vnitřně souzněli. Představení je jako šité na tělo Alexandru Katsapovovi, který do své role vkládá tolik energie a upřímnosti, že publikum doslova visí na každém pohybu a pohledu. Michalu Štípovi se podařilo vymanit ze své princovské škatulky, v jeho podání je postava spíš máchovský rozervanec. Ať divák zvolí jakýkoli termín, zklamán rozhodně nebude. Čeká ho velmi zdařilé taneční divadlo.
Zdroj: Kocourkovalucy@centrum.cz
