Oidipús Rex
Mám antické drama moc rád, a proto jsem se na premiéru Oidipa do Strašnického divadla opravdu těšil. Bohužel mne inscenace dost zklamala a to, podle mého názoru, hlavně díky naprosto otřesné režii Jana Novotného. Za to, jakým způsobem toto geniální Sofoklovo drama doslova zprznil, by se měl minimálně stydět. Další režisér, který se na jevišti snaží předvést sám sebe a nikoli dílo autorovo. Jediným jeho dobrým počinem je využití celého prostoru divadla, tedy i několika židlí v hledišti a uliček mezi diváky a stěnou sálu. Divák tak může mít pocit, že je součástí děje. Může mít…
Nyní vyjmenuji to, co se mi na inscenaci nelíbilo: 1. zbytečné, rádoby dramatické, bezdůvodné řvaní, 2. tempo inscenace 3. kulhání na opačnou nohu 4. oslňující lustry svítící nejen mě do očí, 5. házení nábytkem po scéně, 6. kostýmy, a konečně za 7. hudba.
Naproti tomu velmi dobré byly výkony všech herců, na nichž bylo vidět, že by pod jiným režisérem dokázali mnohem více. Hráli s obrovským nasazením, byli výrazní, nicméně možná trochu svázaní trémou. Milan Stehlík je zdárnou posilou hereckého souboru, jeho herecký výkon působí jako jediný uklidňujícím dojmem. Jan Skopeček umí vyšroubovat napětí až na samý vrchol aby vzápětí svým textem vše shodil jako domeček z karet.
Všechny bylo velmi dobře slyšet a až na některé okamžiky jim bylo i dobře rozumět, Těmi okamžiky myslím chvíle, kdy, jak výše uvedeno řvali jako tuři a jejich hlasivky to tak trochu nestíhaly.
A tím se dostávám zpátky k tomu nelichotivému. Jiřímu Rackovi by možná měl někdo vysvětlit, že berle se používá v opozici s nemocnou nohou, tedy, že když mám nemocnou levou nohu, držím berli v pravé ruce a naopak. Abych měl dva opěrné body daleko od sebe a udržel tak stabilitu, a ne hned u sebe, budu-li se opírat o pravou nohu a berlou v pravé ruce.
Naprosto nechápu, proč téměř během celé inscenace svítí nad (a pro některé i před) diváky lustry a oslňují je do očí. Dění na jevišti to nijak nepřidává. Spíše naopak. Asi proto, aby to bylo opravdové drama, hází Oidipús ve vypjatých chvílích po scéně nábytkem. To se zcela běžně dělává. Když mám vztek, prostě jdu a hodím si stolem. Kostýmy jsou sice současné, ale naprosto otřesné. Takový oblek, jako má na sobě Kryštof Nohýnek, už nenosí snad ani bezdomovci. A Oidipova barevná kombinace připomíná živnostníka devadesátých let.
A teď ta hudba. Děj hry se sice odehrává ve starém Řecku, pojetí hry ji však přenáší do současné Prahy. Ve hře se mluví o starořeckých bozích – Apollónu apod. Proč tedy zní v hudbě ryze křesťanské „Aleluja“ je mi opravdu záhadou. Tak trochu schizofrenní, že.
Zkrátka a dobře, jděte raději na něco jiného, třeba právě na Zastávku na znamení – jedno ze skvělých představení Strašnického divadla nebo počkejte deset, patnáct repríz a zkuste dát Oidipovi, až se vyhraje, šanci. Jinak rozhodně ne. Je to, ke všemu už výše uvedenému, dost nuda (viz. za druhé).
„Život je krátký, umění trvalé.“
Pavel Klejna
Zdroj: office@klejna.eu
