Když kočky nejsou doma

Autor: Johnnie MORTIMER, Brian COOKE Docela Velké Divadlo Litvínov

Docela Velké Divadlo Litvínov 20. října 2008

 

Z mého pohledu zatím to nejslabší představení, jaké jsem od Docela Velkého Divadla měl možnost vidět. Opravdu nevím, co hře vytknout dřív, zda chabé herecké výkony, dětinskou režii nebo trapné dialogy.

 

Docela Velké Divadlo si nehraje a nikdy ani nehrálo na velké umění a zcela otevřeně  a čestně se hlásí k nenáročným a lidovým inscenacím, ale co je moc je příliš. Tak laciný prvoplánový humor a tak ubohé ochotnické výkony jsem už dlouho neviděl.

 

Hra je plná vulgarismů, které jsou do textu zasazeny jen a jen proto, aby na tvářích diváků vyvolaly úsměv ze sprostého slova proneseného umělcem. Herci se chovají naprosto nepřirozeně tak, jak by to v běžném životě nedělal ani jeden člověk z milionu, všichni do jednoho přehánějí gesta a jejich jevištní pohyb je neuvěřitelně rozevlátý a nekoordinovaný. Několikrát opakují skřeky a poloslova stále dokola bez jakéhokoliv významu či posunu v ději. Pokus Lukáše Vaculíka o něco jako passo doble je vrcholem trapnosti a zaslouží si, spíše než úsměv, hluboké politování. Jeho koktání a trhání hlavou asociuje více než hru z Londýna hru z blázince, afektované grimasy Hany Sršňové, stejně jako gymnastické prvky Lenky Lavičkové jsem viděl naposledy na dětském představení při školní akademii mého synovce, uměle skřehotavý ječivý hlásek Daniely Révaiové mi naháněl husí kůži. Opravdu hodnotný a duchaplný humor.

 

Protože jsem už několik představení z dílny Docela Velkého Divadla viděl, a vím, že jeho herci svému řemeslu rozumějí, byl pro mne pondělní večer obrovským zklamáním a zřejmě jsem nebyl jediný. Během první části hry odešlo několik diváků a po přestávce mi hlediště připadalo trochu prořídlé.

 

Jediný seriozní výkon předvedla Jana Galinová, která ovšem, vzhledem k nachlazení, nebyla zrovna dvakrát dobře slyšet. Její pohybový projev byl velmi umírněný a na rozdíl od všech zbývajících herců na jevišti hlavně PŘIROZENÝ. Nepřeháněla ani grimasy ani práci s hlasem, když hrála smutnou etudu, byla ve tváři opravdu smutná, když překvapenou, byla překvapená. Neměl jsem nejmenší problém věřit, že je tím, koho hraje.

 

Ne tak Romanu Štolpovi. Ač jsem se snažil sebevíc, vždy jsem na jevišti viděl jen Romana Štolpu v pantoflích a županu a ne George v pantoflích a županu. Nevím, čím to je, ale Roman Štolpa mne ještě ani jednou nedokázal přesvědčit o svém herectví. Dělat ze sebe prosťáčka umí opravdu dokonale, ale to přeci není herectví. To dělá v každé druhé hospodě nějaký štamgast za pár piv. A tady právě narážím na onu spoustu nepřirozených prvků, které, jindy tak preciznímu režiséru Juriji Galinovi, v této inscenaci unikly. Tedy, chci věřit, že unikly, protože pokud je tam pan režisér zařadil záměrně.

 

Zkrátka a dobře, na hru Když kočky nejsou doma, táhnou diváky dvě jména – Vaculík a Štolpa, rozhodně však ne herectví, ať už těchto dvou pánů nebo zbývajících členů uměleckého souboru Docela Velkého Divadla z Litvínova.

 

Pavel Klejna

 

Zdroj: office@klejna.eu