Hra o pravdě a šílenství v Západočeském divadle
Do města se přistěhují noví obyvatelé. Kdo jsou? Proč se straní ostatních? Je blázen pan Ponza nebo jeho tchyně paní Frolová? Tvrzení stojí proti tvrzení a dobří měšťané začínají šílet…
Tvůrci nejnovější inscenace tohoto v Česku dobře známého titulu chápou Pirandellovu chytrou hru jako tvar na pomezí grotesky a psychologického thrilleru. Tato komedie z roku 1916 je de facto modelová – dnes nepůsobí příliš překvapivě zjištění, že pravda, či spíše způsob, jímž lidé na věci pohlížejí, je do značné míry subjektivní záležitost. Režisér a autor nového překladu Zdeněk Bartoš k tomu říká: „Baví mě sledovat, co se s lidmi začne dít, když přestanou mít jasno. Když pravdy a jistoty se začnou drolit a lidé nejdřív znervózní a brzy nato zpanikaří. Přirozená lidská zvědavost se rychle může zvrhnout v nesnesitelnou dotěrnost a strkání nosu do věcí, do kterých nikomu nic není. Kde je hranice mezi potřebou mít pevnou půdu pod nohama a zaslepeným dogmatismem? Kde je hranice mezi přirozeným zájmem o svého bližního a bulvární lačností po pavlačových drbech a vymetáním cizího soukromí? Ta hra pro mě není o tom, že všechno na světě je relativní a nic neplatí stoprocentně. Jádro je v dialogu mezi Ciniovou a Laudisim: „To už nesmíme věřit ani tomu, co vidíme a čeho se dotýkáme?“ – „Ale ano, věřte tomu, paní, ale respektujte to, co vidí a čeho se dotýkají jiní lidé.“
Scénu a kostýmy pro chebské divadlo navrhnul Marek Cpin – pracuje mimo jiné s motivem známých „úst pravdy“, kamenné masky v Římě na Piazza della Bocca della Verità, která ve středověku sloužila jako svého druhu „detektor lži“ pro obviněné.
Hudbu složil Matěj Kroupa, který tentokrát využil nejen akustické nástroje, ale i sborový vokální zpěv. Dramaturgii má Marta Ljubková. V roli záhadné paní Frolové se představí Eva Navrátilová, jako její zeť Ponza se objeví mladý člen souboru Michal Maléř. V dalších rolích diváci uvidí Petra Baťka jako skeptického a poťouchlého glosátora Laudisiho, Jarmilu Šimčíkovou a Pavla Marka jako manžele Agazziovy, Pavlu Janiššovou jako jejich dceru Dinu, Kamila Prachaře jako starostu, Jindřicha Skopce jako komisaře Centuriho, Vladimíru Vítovou a Jindřicha Kotulu jako manžele Sirelliovy a Dianu Tonikovou jako vlezlou paní Ciniovou.
Luigi Pirandello se narodil roku 1867 na Sicílii, zemřel roku 1936 v Římě. Hra Každý má svou pravdu (Cosi è se vi pare) se tradičně řadí do tzv. trilogie „divadla na divadle“ (další části tvoří hry Šest postav hledá autora a Dnes večer improvizujeme). V ní se Pirandello snažil setřít hranici mezi scénickou fikcí a skutečností, zpochybnit jistoty skutečného světa a vtáhnout diváky do děje, aby cítili spoluzodpovědnost za problémy, o nichž se na scéně diskutuje.
Ve svých hrách Pirandello originálním způsobem zpracoval téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Roku 1929 byl jmenován členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“.
Premiéra hry Každý má svou pravdu se v Západočeském divadle v Chebu koná v sobotu 14. února v 19 hodin.
Zdroj: info@divadlocheb.cz
