Titus Andronicus Let mouchy
William Shakespeare: TITUS ANDRONICUS_LET MOUCHY – OBNOVENÁ PREMIÉRA 31. 5. 2009 V PALÁCI AKROPOLIS
Nesnesu pohled na násilí!
Římské impérium expanduje. Nově dobytá území, zajatci, sláva… Fiktivní Shakespearův zlom v římských dějinách. Znetvořená dívka uprostřed lesa. Kdo jsi? Ne, počkej, počkej, neutíkej!
Volání opuštěného jedince na opuštěném náměstí. Jsem pro vás vzduch? Lidé, kterým z rukou padají předměty, lidé, kterým padají ruce.
Strašné činy_nezáviděníhodná úmrtí_hořké slzy_kapky potu... k nalezení v první tragédii
Williama Shakespeara, o níž T. S. Eliot prohlásil, že je pera tak velkého dramatika nehodná.
překlad Jiří Josek
úprava Matěj Samec a Petra Tejnorová
režie Petra Tejnorová
dramaturgie Matěj Samec
scéna Antonín Šilar
kostýmy Marie Černíková
loutky Moon Su Ho
hudba Marek Doubrava a vokálně instrumentální soubor Doubravánek
pohybová spolupráce Rostislav Novák
produkce Barbora Adolfová a Studio DAMÚZA o.s.
osoby a obsazení
Titus Jakub Gottwald
Marcus, Titův bratr Václav Jelínek
Lavine, Titova dcera Kristýna Matějová
Titův syn (3x) Jakub Folvarčný
Jiní Titovi synové, ti mrtví (21x) Doubravánek
Lucius, Titův vnuk Ondřej Bauer
Tamora Vendula Štíchová
Demetrius, Tamořin starší syn Zdeněk Pecha
Satrurninus, starší syn zesnulého císaře Zdeněk Pecha
Chiron, Tamořin mladší syn Jiří Kout
Bassianus, mladší syn zesnulého císaře Jiří Kout
Aron, černoch Petr Vančura
Císařská chůva Tereza Tausingerová
To, co jednoho nezabije, druhého zmrzačí.
31. května 2009 v 17 a 20 hodin proběhne ve velkém sále Paláce Akropolis obnovená premiéra inscenace Titus Andronicus_Let mouchy, která původně vznikla jako absolventské představení studentů katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, hrála se v minulé sezóně v divadle DISK, a též například v prostorech nádraží Plzeň Jižní předměstí, v Divadle Hudby v Olomouci či v Huse na provázku v Brně.
Scénické řešení inscenace pracuje s autenticitou prostoru, ve kterém se hraje.
Rezervace vstupenek na dVA@palacakropolis.cz.
Když byla hra Titus Andronicus, pravděpodobně první Shakespearova tragédie, uvedena poprvé v roce 1594 v divadle Růže, stala se kasovním trhákem. Diváci se rádi pokochali smrtí a násilím na jevišti, které hra nabízí ve vrchovaté míře. Pak se na ni zapomnělo, leckterým shakespearologem byla dokonce označena za plytkou, hloupou, nesoucí všechny negativní známky prvotiny, nebylo-li Shakespearovi její autorství popíráno úplně. Dodnes se o ní mluví pro jistotu raději jako o hře shakespearovské než Shakespearově.
Titus Andronicus je hra krutá, hrůzná, děsivá. Není snadné oblíbit si její postavy, mít pro ně pochopení, být jim blízký. To i přesto, že se vyznačují podobnými touhami jako každý z nás: snaží se najít své místo mezi ostatními lidmi, zapojit se, úspěšně realizovat svou existenci na světě, mají strach o sebe a svoje děti. Většina z nich ovšem nepřežije. To, co však jejich smrti předchází, dělá ve výsledku ze smrti klidné, laskavé pohlazení. Smrt je vykoupením, kterým jedině je možné zbavit se následků svého osobního prokletí, totiž úzkosti, opuštěnosti strachu a samoty. Mít blízko k těmto postavám znamená pochopit jejich utrpení. Utrpení, které je stejně jako jejich činy strašné, právě proto snad tak obyčejné a lidské.
Děj hry je zasazen do Říma, který je obvykle chápán jako synonymum pro vrcholnou formu lidské civilizace, totiž místa, které je plné kultivovaných lidí a které je veskrze bezpečné. Řím sice stále vede válku, to ovšem ne proto, že by byl v ohrožení a musel se bránit, ale za účelem dobytí dalších provincií a rozšíření svého impéria. Jde o civilizaci na vrcholu slávy, o které však všichni víme, že ji dřív nebo později čeká pád.
Řím Tita Andronika je fiktivní, kriticky pojatý mikrosvět.
Jak tenké jsou hranice mezi civilizací a barbarstvím, moudrostí a šílenstvím, úspěchem a prohrou, požehnáním a prokletím, mezi tragédií pomsty a groteskou? A jak rychle se jedno může změnit v druhé?
„Zajímá mě, co je za slovy. Titus Andronicus jako krev_pot_blankvers_slzy.“ říká režisérka Petra Tejnorová.
„Stejně jako v dřívějších režiích Tejnorové, i tentokrát hrají v inscenaci důležitou roli viditelné a neviditelné předměty: Aronův „zakopaný“ měšec zlata získává během hry, která se po celou dobu drží principu loutkové hry, metaforický význam; černošské nemluvně představuje do tvaru zavinovačky srolovaná bílá houba, jejíž vnitřní strana je černá; krev (uříznuté končetiny, hlavy) nahrazují loutky, nelidskou bolest protagonistů a jejich slzy vyjadřuje sbor (nejčastěji se opakujícím slovem v inscenaci je slovo slzy). A fyzická činnost, důsledně stylizovaný pohyb, zas provokuje a otvírá cestu do tajuplného světa podvědomí protagonistů i diváků. (…)
Všechny krutosti jsou v tomto fantaskním systému náznaků, povýšeném na rituál, mnohem děsivější, než kdyby byly ztvárněny se snahou o nějakou všední věrohodnost. Aron (který samozřejmě nemá černou tvář, ale jen oděv) „uřízne“ Titovi paži tím způsobem, že mu ji vrazí hluboko urny se zásypem. Rozdíl mezi dramatickým dějem a konkrétním fyzickým počínáním odpovídá odstupu mezi loutkohercem a loutkou. (…)
Inscenace teprve třiadvacetileté Petry Tejnorové často odkazuje na rituály prehistorické řeči těla a experimenty současného psychodramatu, připomínky prastaré kultovní hry s loutkou a současného přetváření tradic loutkového divadla. Artaudovo učení je pro ni výsledkem kontinuální minulosti stejně tak, jako Senecovy krvavé tragedie. S přihlédnutím k tomu všemu nám dokáže, při plném vědomí své odpovědnosti, předložit tuto tragédii, jejíž diváci nejsou poznamenáni zkušenostmi těchto dávných časů.“
Géza Balogh: Titus Andronicus
(výběr z citací rozsáhlé analýzy)
„Svět Shakespearových hrdinů je vymezen Mocí, Vášní a Pomstou. (...) Inscenace se odehrává v rohu sálu, na scéně těsně sevřené hledištěm ze dvou stran. Všudypřítomnou krev nahrazuje bílý pudr, herci rozehrávají divoké tanečně akrobatické výstupy a struny emocí vibrují i pod údery živé hudby, v níž se spojují party pro perkuse, klavír a pěvecký sbor. Ovšem vzhledem k radikálnímu zkrácení textu není snadné se orientovat ve vražedném reji, kde účinkující ztvárňují více postav – nezřídka oběti i jejich katy. Nicméně Petra Tejnorová a dramaturg Matěj Samec signalizují již titulem Titus Andronicus_Let mouchy, že jim nešlo o převyprávění Shakespeara do poslední repliky. Jejich východisko je možné chápat jako citaci jedné ze scén, kde Titus zabíjí mouchu, ale i v širším kontextu. Lidé se zabíjejí stejně snadno jako obtížná hmyz. A pohříchu je tahle fascinující krvavá mucholapka rovněž pojmenováním současného světa, kde sahají po samopalu i nezletilí školáci.“
Zdeněk A. Tichý, Reflex / 29. 11. 2007
Představte si mouchu. Jak vzlétne. Jak se odrazí, nabírá výšku. Jak letí.
„Požehnaná byla doba, kdy se tragédie Titus Andronicus mohla zdát lidem nevkusně krvavá a za vlasy přitažená. V dnešním světě je bohužel až nepříjemně aktuální,“ říká Jiří Josek, jehož překlad tato inscenace používá jako vůbec první.
Zdroj: bara.adolfova@gmail.com
