Česká loutka
25. 10. 2002 - 23. 2. 2003
Císařská konírna Pražského hradu
Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky Václava Havla.
Otevírací doba: od 10 do 18 hodin, denně kromě pondělí
Správa Pražského hradu slavnostně zahajuje poslední výstavu roku 2002 - v Císařské konírně Pražského hradu začíná 25. 10. 2002 výstava ČESKÁ LOUTKA věnovaná vývoji českého loutkářství od konce 18. století do současnosti. Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky Václava Havla a potrvá do 23. 2. 2003. Expozici mohou zájemci shlédnout denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.
Generálním partnerem výstavy je Česká spořitelna. "Česká loutka je dalším z kulturních projektů, které Česká spořitelna podpořila. Chceme tím dát najevo, že nám záleží na zachování kulturního dědictví této země, kde má loutkářské umění své tradiční místo," říká ředitel odboru sponzoringu České spořitelny Karel Machytka.
Výstava přibližuje prostřednictvím vybraných původních historických a současných loutek mimořádně obsáhlou tradici českého loutkářství od konce 18. století do současnosti, se zvláštním důrazem na výtvarné pojetí českých loutek. Na straně jedné se pokouší zachytit mnohostrannost a bohatost ve vývoji tvarosloví české loutky, na straně druhé naznačuje rysy a vlastnosti, které jsou pro českou loutku charakteristické a nezaměnitelné a činí ji v mezinárodních souvislostech unikátní.
Převládajícím kritériem při výběru exponátů byla především jejich výtvarná hodnota. Loutky tak byly vědomě dílem vytrženy z divadelní souvislosti. Takovéto pojetí ovlivnila skutečnost, že loutkové divadlo, představující ve své přirozenosti typické syntetické umění, vždy mimořádně silně souviselo s výtvarným uměním. Návrhy, výrobou loutek, scénografií, dramatikou, dramaturgií, ale také herectvím a režií se hojně zabývali školení výtvarníci. Jejich tvorba velmi často určovala i výsledný divadelní artefakt - inscenaci.
Možnosti uměleckého výtvarného pojetí loutky jsou téměř bezbřehé. Loutka jako umělecké dílo kolísá na hranici mezi loutkou a jiným artistním objektem, setkává se s množstvím tvůrčích experimentů, technologických přístupů, či je podmíněna různorodostí materiálu.
Výstava loutek, vnímaných jako artefakt, přirozeně nemůže zahrnout celou škálu loutek bytostně divadelních, které však z výtvarného hlediska nejsou příliš zajímavé ani originální. Opomíjí také loutky (předměty), které nevznikly procesem umělecké tvorby, přesto však v celku divadelní inscenace jako loutky jistě znamenitě fungovaly.
Výstava je věnována ponejvíce loutkám divadelním. Až na několik výjimek záměrně nepředstavuje loutky jiných médií. Zahrnuje čtyři zásadní historické podoby českého loutkového divadla. V tomto smyslu nabízí příznačné loutky divadla kočovných marionetářů, rodinného a spolkového loutkového divadla, dále loutky tvůrců-umělců první poloviny 20. století, kteří se svou tvorbou vymykali tradičnímu pojetí a loutku vnímali především jako svébytný umělecký projev a konečně loutky tvůrců druhé poloviny 20. století, kdy je loutkové divadlo chápáno jako plnoprávné umění. Zde jsou zdůrazněni kromě výtvarníků i režiséři inscenací, jelikož jejich vize mívají často na tvarosloví loutky značný vliv.
