50 let od založení Divadla za branou
23. listopadu 1965 bylo otevřeno jedno z nejproslulejších divadel šedesátých let, Divadlo za branou. Jeho bývalí zaměstnanci a spolupracovníci chtějí toto výročí připomenout výstavou i krátkými vzpomínkovými texty. První z nich zde zveřejňujeme.
O nezapomínání
„Prosím, znovu,“ řekl při zkoušce už poněkolikáté nesmlouvavým hlasem, jenž ostatně byl mu vlastní, rozčílený režisér. „Tady nehrajeme blbé divadlo, v němž, když herec odchází ze scény, dveře v kulisách musejí se před ním otevřít a za ním zavřít,“ dodal, a šel se posadit na své místo v hledišti. Dotčená osoba, charakterní představitelka jedné ze tří hlavních ženských postav Čechovovy komedie, se rozplakala a odešla do zákulisí. Tato drobná, čistě osobní leč dramatická scénka, odehraná pochopitelně mimo scénář, výstižně charakterizovala režisérův úmysl dělat divadlo, které „není stroj, ale ústrojí, organismus...“. Divadlo, v němž stěžejní nejsou polopatická rozmáchlá gesta, nýbrž metaforická jemná gestika a mimika herců, například.
Úvodní odstavec není pro vážené čtenáře jistě hádankou, v režisérovi nepochybně poznali Otomara Krejču a v unikátní scéně již tenkrát, na přelomu 60. a 70. let, „jeho“ Divadlo za branou. Herečku nejmenuji, neb se to nesluší. A proč právě nyní, koncem dubna, cítím neodkladnou potřebu zmínit tohle divadlo, když, jak čtenáři také vědí, 50. výročí jeho vzniku připomeneme si až v druhé půlce listopadu?
Galerie Antonína Navrátila v žižkovské Husinecké ulici, patřící Novému sdružení pražských malířů, laskavě propůjčila svůj výstavní prostor, aby v průběhu několika listopadových dnů toto významné jubileum zaniklého divadla veřejnosti připomněla. Vždyť právě 23.11.1965 uvedlo Divadlo za branou premiérové tituly Topolovu Kočku na kolejích a Ghelderodovy Maškary z Ostende, na jejichž výpravě se podílel významný sochař a malíř Jan Koblasa. A jak vědí divadelní uměnovědci a publicisté, ale i někdejší návštěvníci divadla, genius loci (nebojme se tohoto výrazu) nespočíval pouze v režisérské dovednosti, dramaturgické vynalézavosti či hereckých výkonech sehraného souboru, nýbrž v mimořádné soudržnosti se všemi ostatními nepostradatelnými jevištními profesemi. A právě divadelní harcovník z jevištní a osvětlovací techniky, s divadlem od jeho počátků svázaný pupeční šňůrou zájmu a umu, Pavel Štaral, shromažďoval a schraňoval po zániku (zákazu) divadla v roce 1972 nejrůznější fotografické, textové či rekvizitové materiály (v neposlední řadě unikátní, pololegálně natáčené videozáznamy jednotlivých komedií) dokumentující historii tohoto dramatického tělesa. Je s podivem, že i přes množství dokumentačního materiálu, včetně unikátních fotek a štočků, Krejčových osobních poznámkových črt ve scénářích a tak dále a tak podobně, které dávno před převratem svěřil do péče již nežijícího dramaturga Karla Krause, nebyly tyto dosud nikým využity ke zpracování samostatné publikace o tomto divadle, jak bylo slíbeno. Materiály stihl bohužel osud archivu Divadla za branou, který nyní vlastní rodina Otomara Krejči a je velice obtížně dostupný.
Je proto obdivuhodné, že nezávisle na možných připomenutí výročí divadla oficiálními institucemi, rozhodl se s několika dalšími nadšenci (a za podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, který slíbil poskytnout materiály ze svých fondů) zorganizovat a uspořádat vzpomenutý výstavní projekt. I tento text, s půlročním předstihem upozorňující na významné výročí, klade si mj. za cíl vyzvat čtenáře k zapůjčení dokumentačních materiálů souvisejících s divadlem, popřípadě věnovat je následně Divadelnímu ústavu k vyplnění bílých míst v jeho archivu.
Post scriptum: Výstavní projekt bude doplněn o videozáznamy z divadelních představení Provaz o jednom konci, Oidipus a Tři sestry.
Jiří Tichý
kontaktní adresa: Pavel Štaral, Rybalkova 43, 101 00, Praha 10 – Vršovice
mail: staralp@email.cz
