Arnold Aronson: Pražské Quadriennale a jeho srdce
Byl to právě René Descartes, kdo zformuloval jedinečnou západní koncepci dualismu ducha a těla, která tvrdila, že intelekt je schopen samostatné existence odděleně od tělesných požadavků a zkušeností. Jak poznamenalo mnoho filozofů po něm, jsou to smysly - tj. tělo - které slouží jako zdroj nebo přívod informací, na kterých duch závisí při poznávání světa. Duch a tělo jsou na sobě vzájemně nezávislé; Descartes ve své filozofii předkládal klamnou dichotomii, se kterou se od té doby stále potýkáme.
Pražské Quadriennale vždy trpělo jistým druhem karteziánského dualizmu, oddělujícího proces od produktu, scénografii poněkud oddělenou od představení. PQ je výstavní hala naplněná modely, nákresy a fotografiemi: nástroji a pomíjivostmi procesu navrhování. Ze sémiotického hlediska je to rozsáhlá sbírka prostředků užívaných ke zdůraznění významu, ale to, co zde má být zdůrazněno - tj. divadelní představení - je pozoruhodné svojí nepřítomností. Dokonce i samotná struktura PQ je mapou nepřítomnosti; každá expozice reprezentuje jednu ze zemí světa. Návštěvník prochází Průmyslovým palácem a prohlíží si dokumentaci (či zlomky) divadelních představení z různých míst - z Barcelony, Tokia, Buenos Aires, Montrealu, Moskvy, Káhiry nebo Šanghaje, abych jmenoval jen některé. Dokonce i návrhy pražských představení jsou z divadel vzdálených odsud několik kilometrů a z představení, která se hrála i před několika lety. Toto rozdělení samozřejmě má své ospravedlnění. Lícem divadelního dualizmu je skutečnost, že vizuální a citová stránka byla často ignorována. Aristotelovi úzkoprsí následovníci, kteří počínaje renesancí formovali západní představy o dramatu, měli tendenci vnímat divadlo jako aspekt literatury: jako něco, co je určeno pro duši, ne pro tělo. PQ bylo velmi potřebnou a mimořádně úspěšnou snahou navrátit scénografii zpět do divadelního vědomí. A taková výstava zajisté vyvolává vzrušení. Když člověk vidí tisíce příkladů návrhů a architektury a může nahlédnout do vznikající práce studentů designu, je to osvěžující pocit; zachytit estetickou krásu jednotlivých návrhů může být povznášející. Připustíme-li však, že karteziánská metafora o hlavě a tělu za těchto okolností neplatí zcela přesně, je možné diskutovat o tom, že pokud si prohlížíme scénografii odděleně, máme z takové prohlídky především intelektuální prožitek, zatímco skutečné představení jako celek je citový zážitek zaměstnávající všechny smysly.
Je jasné, že divadlo je více než jen text a více než jen deklamování tohoto textu na jevišti. Návštěva divadla znamená, že se člověk začne naprosto zabývat společenskými činnostmi, které se týkají celé bytosti. Nejprve se musí vydat na cestu, ať už v procesí do Dionýsova divadla, na cestu přes Temži do Globu nebo jízdu vlakem skrze útroby města, do mámivého hluku a světelných reklam na Times Square, West Endu nebo Ginze. Celá bytost se proměňuje a z obyčejné každodenní rutiny vchází do povzneseného a výjimečného světa slavností a představení. Když budoucí divák kráčí městskou (a někdy venkovskou) krajinou, začíná se uplatňovat tělo a na všechny smysly něco útočí. Po vstupu smyslový zážitek pokračuje: teplo sluníčka v divadlech pod širým nebem nebo vydávané lojovými svíčkami, plynovými či elektrickými světly v krytých divadlech; zvuky vydávané jinými diváky, syčení plynových hořáků nebo slabé bzučení elektrických světel, křik prodavačů občerstvení, programů nebo konkurenčních zábav či občas šepot prostitutek prodávajících samy sebe, a samozřejmě hudba; vůně loje, vosku nebo plynu, vůně jídla z jeviště i mimo něj (a nesmíme zapomenout na pach lidských odpadků - tisíce diváků starověkých řeckých či římských slavností nebo například přelidněného alžbětinského Londýna musely uspokojovat své tělesné potřeby, a to ne příliš daleko od hlediště); pocit sedadel - kamenných, dřevěných nebo plyšových - tlak těl otírajících se o sebe navzájem; chutě pocházející ani ne tak moc z jeviště, jako z jídla a pití, které divadlo vždy doprovázelo a se kterým bylo vždy spojováno; a samozřejmě celá ta nádhera vizuálních podnětů, mezi něž patří nejen herci a kulisy, ale tkáň divadla, okolní výhledy, pokud se divadlo hraje pod širým nebem, elegantní obleky diváků nebo dvorské prostředí, chvění vysílané stmívajícími se světly. Vzpomeňte si na svůj první zážitek z návštěvy divadla - dá se předpokládat, že si nevzpomenete na hru samu, ale spíš na všechny ostatní smyslové prožitky: na zvuk ladícího orchestru, blyštění lustru a rituál oblékání se do večerního, na vůni hlediště, šum 100 nebo 1000 mluvících diváků, na očekávání, které přicházelo se stmívajícími se světly nebo na zvedání opony, nebo možná i na jídlo, které jste jedli před nebo po představení, na uklidňující stisk ruky rodiče nebo na významný dotyk vaší slečny či chlapce. To je divadlo.
Některá předchozí PQ se pokoušela zaměřit se na aspekty chybějícího divadelního představení. Mnohdy byly vystavovány skutečné kostýmy, rekvizity a kulisy - archeologické zbytky, střepy představení. A někdy expozice vytvářely divadelní prostředí tak, aby se návštěvník mohl postavit dovnitř scény (což se divákovi při skutečném představení povede málokdy). Viděli jsme interaktivní prvky, se kterými bylo možné mluvit nebo kterých se bylo možné dokonce dotknout, a experimenty se světly a zvuky (zvláště mám na mysli opakované zvonění v pavilonu NDR na PQ 87 nebo osobní magnetofony, které prováděly diváky konceptuálním prostředím švýcarské expozice v roce 1991). Nemohu si vzpomenout na žádný pokus záměrně použít čichové nebo chuťové smysly, i když bych nebyl překvapen, kdyby se o to někdo pokusil. Ale tyto útržky tvůrčího procesu a tato simulace scénického prostoru vytváří smyslový úkaz, nevyhnutelně poukazující k představení, jehož nehmotnost se nejasně rýsuje nad Quadriennale. PQ 99 se pokusilo tuto situaci napravit prostřednictvím skutečných představení, ale ta se odehrávala, zcela příznačně, ve stanu mimo výstavní halu.
Nyní, po 36 letech, má PQ konečně "srdce". Ve střední hale Průmyslového paláce, dříve rezervované pro retrospektivy, historické přehlídky a tématické výstavy, vytvořila mladší generace scénografů dynamické smyslové centrum, místo pro interaktivní výstavu, pro interdisciplinární představení a oslavu smyslů pomocí hry: Srdce PQ. Srdce, honosící se mezi jinými objekty i Věží vůní, Věží dotyků a Alchymistickým barem, se pokusí diváky vtáhnout a zapojit do karnevalu smyslů. Je to svým způsobem nevyhnutelná reflexe tendencí uplatňovaných v živém divadle. Pro většinu lidí "divadlo" znamená posadit se do křesla, často ve ztemnělém hledišti, které má za úkol znecitlivět smysly, a pozorovat/naslouchat příběhu, který se před nimi odehrává. Ale v historii a v mnoha společnostech je divadlo samozřejmě definováno do větší šíře a zahrnuje v sobě řadu činností, které je třeba v jeho rámci vykonat (včetně sociálních a náboženských rituálů, sportovních utkání, občanských a politických ceremonií, procesí, trhů a myriády jiných podobných podniků), z nichž většina je "interaktivní", multidisciplinární a vyžaduje účast obecenstva. V posledních letech nebyly některé nejpopulárnější divadelní události "hrami", ale "podívanými", které překračují hranice mezi divadlem, rockovým koncertem, cirkusem, nočním klubem a diskem, módní přehlídkou a neomezeným počtem postmoderních performativních aktivit. Při těchto produkcích se diváci a herci mísí mezi sebou stejně jako scénografie s běžnou architekturou. Srdce PQ také stírá hranice; nabízí výstavu jako představení, představení jako výstavu.
Jak bude Srdce úspěšné teprve uvidíme (a uslyšíme, okusíme hmatem, čichem a chutí). Nahradí tradiční výstavu? Pochybuji. Při nejmenším jednou za čtyři roky je důležité vytrhnout scénografické divadelní prvky z jejich běžných souvislostí a vystavit je, umožnit jejich analýzu a čisté potěšení, pramenící z toho, že do sebe nasajeme vizuální představy (řečeno metaforicky). Ale zároveň nesmíme zapomenout, že všechny ty tisíce přestav souvisí s oním zážitkem určeným pro všechny smysly, známým jako živé divadlo. Vidím/slyším/dotýkám se/chutnám/cítím, tedy jsem.
Text vznikl pro katalog projektu Srdce PQ.
Arnold Aronson
je profesorem Columbijské univerzity, v letech 1991 - 1998 zde vedl divadelní oddělení; je představitelem USITT (United states Institute fot Theatre Technology). V roce 1995 byl kurátorem americké expozice na PQ a v letech 1991 a 1999 předsedal na jeho mezinárodní porotě. Letos přijede jako host Srdce PQ za účelem odborné reflexe projektu.
