Autorská inscenace K antropocénu zobrazuje krizi ekologie a futuro-umění
Jako třetí premiéru sezony Věčný návrat – Krize budoucnosti uvede HaDivadlo 2. března 2018 autorský projekt K antropocénu, připravený v rámci dramaturgické linie Studio. Tvůrci původního textu Matěj Nytra a Vojtěch Bárta – jenž je i režisérem inscenace – se v experimentální eseji „z budoucnosti“ zabývají krizí ekologie a hrozbou blízké smrti planety, jež z pohledu současné vědy prochází svou poslední geologickou fází, věkem antropocénu. Inscenace je pojatá jako sitespecific a její výrazná vizuální stránka naplňuje aktuální globální téma směsí absurdity a utopické hyperboly.
„Naše inscenace hovoří K antropocénu – jako k problému, který je třeba řešit a který se nás, každého, dotýká osobně. Přiznáváme se také k antropocénu, my – autoři i lidstvo, jako viníci a původci současného stavu. Země prokazatelně umírá a prokazatelně je to fakt neodvratný…“ říká k tématu Vojtěch Bárta. K otázce zpracování dodává: „Mluvíme o velmi vážném tématu, ale velmi legrační formou – jakéhosi kabaretu demence z budoucnosti. Naším cílem bylo navrhnout novou optiku, jak na politická témata v umění pohlížet, jak je kupříkladu extrémní demencí podtrhovat jako skutečně závažná.“
Dramaturg a spoluautor Matěj Nytra doplňuje: „K antropocénu promlouváme záměrně z několika perspektiv: aktivisticky, vědecky i surrealisticky. Teprve spojením totiž můžeme jeden nebo druhý pohled zbavit jeho izolace, která u problému brzdí jakoukoli šanci na lepší vývoj. Vědec často mluví pouze ke svému publiku, eko-aktivistovi se nedaří překonat zeď zelených komunit. Politické špičky mezitím obětují platné dohody na úkor mezinárodního obchodu a staví se k procentům a grafům cynicky. Antropocén je však problémem jediným a společným, a zánik nás postihne všechny do jednoho. Prozatím řešení chybí – a o tomto chybění bude inscenace také.“
Autorský text Bárty a Nytry, který je inspirován mimo jiné ikonickým obrazem Francisca Goyi Souboj s palicemi, tak uvádí na scénu dvě stylizované futurobytosti (člověk-stroj a člověk-prostor) a jejich jazykově deformované monology, které jsou ukázkou „řeči z roku 2050“. Jejich představitelé – Jan Lepšík a Jiří Svoboda – se setkávají v chladně lesklé instalaci navržené scénografem Matějem Sýkorou, jenž využil prostor schodiště a foyer divadla, tedy místo, kde se divák obyčejně teprve připravuje na divadelní zážitek. „Exhibice probíhá v prostoru, kde se běžně odehrává normální plán – teď sem ale budou pronikat neuvěřitelné vize. A otázka zní: bude možné je chápat jen jako sci-fi obrázky a sny, anebo popisují realitu, která se dřív nebo později – někde jinde – již stala či stane?“ uvádí Nytra. Princip „domyšlení“ možných podob člověka i jeho chování v roce 2050 bude realizován též kostýmní stylizací a prací s kontrasty přírodních rekvizitních materiálů a nové technologie.
Do snového toku hry zasáhnou také autoři sami, aby roli původce/pozorovatele upřímně demaskovali. V menší prorocké roli, která různé časy imerzivního pásma spojí, se objeví Cyril Drozda.
