Balet Národního divadla přivítá hvězdy Mariinského divadla

RUSKÁ KULTURA V ČESKÉ REPUBLICE 2005

Hvězdy Mariinského divadla a Divadlo opery a baletu Rimského-Korsakova Sankt Petěrburg se sólisty Irmou Nioradze a Michailem Lobuchinem

DON QUIJOTE

Hudba: Ludwig Minkus
Choreografie: Marius Petipa, Alexandr Gorskij
Nastudování a režie: Nikita Dolgušin

Balet DON QUIJOTE byl na scéně Divadla opery a baletu Rimského-Korsakova v Sankt Petěrburgu uveden letos v květnu. Autorem nové verze inscenace je hlavní baletní mistr divadla - profesor Nikita Dolgušin. Již téměř půl druhého století žije tento půvabný balet na ruských a světových scénách.

První zkušenosti s choreografickým řešením románových kapitol spadají již do začátku 18. století, kdy se ve Vídni objevila první verze tohoto baletu. Od té doby se jeho děj vyskytuje v nejrůznějších verzích od Noverra, Milona, Didelota, Taglioniho až po Petipu. Poprvé byl balet uveden Mariusem Petipou v moskevském Velkém divadle roku 1869. O 33 let později, v roce 1902, spatřilo svět nové nastudování významného reformátora baletu té doby - Alexandra Gorského, které mělo vždy velký úspěch u publika a doposud se hraje na velkých divadelních scénách. Během dlouhého života byly do baletu zakomponovány jednotlivé tance a fragmenty, vytvořené jinými autory, které se již staly nedílnou součástí představení.

Podle psychologických zákonů své originální režie Dolgušin vytváří na scéně hru na balet DON QUIJOTE a přímo neusiluje o "zakomponování" velkého Cervantesova díla do choreografie. V roce 400. výročí od vzniku románu se Dolgušin autorovi hluboce klaní a naslouchá hlasu vznešené lásky. Sám Rytíř smutné postavy je v díle potvrzením této myšlenky.

Balet Národního divadla a TVEL Corporation vás zvou na jediné představení, které se uskuteční 26. října 2005 v 19.00 v historické budově Národního divadla.

PROJEKT PROBÍHÁ POD ZÁŠTITOU VELVYSLANECTVÍ RUSKÉ FEDERACE V ČESKÉ REPUBLICE.

A zase "Don Quijote"

Nikita Dolgušin předvedl vlastní verzi slavného baletu

Autor nové verze Dona Quijota - vůdce baletního souboru pětěrburské konzervatoře, Nikita Dolgušin, znalec baletu Zlatého a Stříbrného věku neúnavně dokazuje, že klasika stále žije.

Rozhodně setřásl muzejní prach i z baletu Don Quijote. Celé představení zhustil a vyměnil čtyřaktovou konstrukci za dvouaktovou. Tři první obrazy - "Náměstí Barcelony", "Cikánský tábor" a "Sen Dona Quijota" tvoří první akt, "Hostinec" a "Svadba" - druhý. Některé přestavby jsou udělány i uvnitř obrazů, vytvořil několik tanců (mezi nimi - Cikánský, Fandango). Všechny tyto taktické tahy slouží hlavní strategické úloze - celý děj co nejvíc oživit, přiblížit ho k tomu, co skvěle uskutečnil na počátku 20. století Alexandr Gorskij.

Obyvatelé baletní Barcelony jsou uvolnění a aktivní, nejživější je hejno kuchtíků, dobrovolných pomocníků hostinského Lorenza. Bystré děti pobíhají po celé scéně, otáčí "kola" a nenechávají nepovšimnutou ani jednu událost ze života dospělých. I při tanci masové segydýlie pobíhají kuchtíci mezi řadami tanečníků. Dolgušin podniká tento docela riskantní krok, aby zesílil dojem spontánnosti (samozřejmě přesně vymyšlené). V jeho představení je první obraz, následující po malém prologu, otevírán právě segydýlii, určující tón všemu ostatnímu.

Duch improvizace je cítit ve hře pantomimických postav. Děnis Lozovoj (Lorenzo), Ilja Golub (Gamaš), Alexej Misaženkov (Sančo Pansa) se zjevným potěšením hrouží do živlu komediální grotesky, zůstávaje u té čáry, za níž začíná parodie. Velmi výrazný je Don Quijote Pavla Jakolveva - dvoumetrový hromotluk s chabým tělem starce, očima naivního dítěte a srdcem romantického jinocha. Host z bájných rytířských časů žije ve stavu náměsíčného snu a dokonce divácky jakoby létá nad světem, kde vládne veselý světský shon. V zemi slunce a svobody není důležitý původ a bohatství, ale vůle k životu. Hrdiny národní slavnosti se stávají pouliční tanečnice a torero Espada, dcera hostinského Kitri a holič Basil, cestující rytíř a jeho sluha. Hravou povahu představení, jeho demokratický duch zdůrazňuje Dolgušin činností bezejmenných postav z davu, mnohem více iniciativních, než na akademické scéně. Kitri a Basil gestikulují, jako lidé z národa, a převyšují ostatní jen bohatstvím taneční řeči.

A takto jsme se dostali k tomu nejdůležitějšímu - ať jsou herci jakkoliv výrazní a děj živý, radostné tóny Dona Quijota určuje jiskřivost tance. Velké množství tanečních čísel, v nichž musí být účinkující virtuózní, vyjádřit temperament, je v tomto věčně mladém baletu pro diváky velmi atraktivní (…)

Publikum přijalo představení s nadšením a dlouho nepouštělo herce. A nejde jen o premiérové nadšení. Dolgušinova hra nabíjí diváka, dodává mu bezbřehou radost, neboť s sebou nese dávku optimismu. Zcela otevřená scéna se zdá být prosluněnou. Žádné architekturní motivy, jen pás moře, nebeské výše se vzdouvající se plachtou a věnce z různobarevných vlajek (scénografie Taťány Jastrebové). Na světlé modrém pozadí hýří barvami duhy kostýmy (výtvarník N. Dolgušin). Podívaná je to zářivá, burcující, stejně jako průzračná hudba Minkuse, vybízející k tanci.

V den premiéry se petěrburské nebe mračilo, poprchávalo, ale v divadle konzervatoře nebyly smutné obličeje. Je to nasnadě, balet Don Quijote a smutek jsou neslučitelné.

Zdroj: H. Bartlová, h.bartlova@narodni-divadlo.cz