Balet Peer Gynt Jeroena Verbruggena ve světové premiéře v Ostravě
Belgický choreograf Jeroen Verbruggen nastudoval se souborem baletu Národního divadla moravskoslezského novou taneční verzi příběhu snílka Peera Gynta na motivy básnického dramatu norského spisovatele Henrika Ibsena s hudbou Edvarda H. Griega. Světovou premiéru bude mít balet s podtitulem Jsme odrazem lidí, které v životě potkáváme 22. května v Divadle Antonína Dvořáka. Inscenace propojuje moderní tanec s prvky klasiky a otevírá nový pohled na nestárnoucí příběh.
Jeroen Verbruggen představuje Peera jako člověka dnešní doby, kterého formují setkání s dalšími lidmi. Peer Gynt je i tady člověkem nezralým, nejistým, rozpolceným, bloudícím a chybujícím. Jakkoli ale utíká před realitou, sobě samému neuteče. „Nechtěl jsem ale zjišťovat, kdo je Peer Gynt. Daleko víc mě zajímalo, jaké postavy v životě potkává a co dělá. A to je to, s čím se identifikuji. V životě jsem potkal spoustu lidí a právě ti mě udělali tím, kým dnes jsem,“ říká choreograf. „Celý Ibsenův příběh je hodně maskulinní. Peer je vlastně docela grázl – unese nevěstu, vysmívá se trollům, zradí svou osudovou ženu Solvejg. A o tom má být celý balet? Chtěl jsem to trochu otočit. V Peerových nočních můrách a představách proto obracím role: ženy se stávají Peerem, muži Solvejg. Dostáváme se do jakéhosi snu, kdy je na něj Solvejg konečně naštvaná a dá mu facku. A tohle Peera přivede domů, kde se ukáže jeho zranitelnost, možná i lítost,” popisuje Verbruggen.
Hudební nastudování je dílem holandského dirigenta Sandera Teepena. Tanečníky doprovodí živě orchestr opery NDM. Choreograf s dirigentem použili scénickou hudbu Edvarda Griega k Ibsenově dramatu, ale doplnili ji o části dalších skladatelových děl. Spoluúčinkuje sbor opery NDM a dvě alternující pěvkyně (hlas představuje duši Solvejg).
Příběh originálně podbarvují scéna rakouského tvůrce Wolfganga Menardiho a kostýmy polsko-japonské výtvarnice Natalii Kitamikado. Části scény inscenace dominuje kužel, vytvořený z konstrukce pokryté asi 120 kusy starých bílých svatebních šatů (které divadlo získalo ve veřejné sbírce). Po stranách jsou zrcadla a je tu i stará pračka. „Svatební šaty představují nenaplněné sny, ale zároveň symbolizují svazující společenské normy. Připomínají mi hřbitov zmeškaných vztahů nebo odložených identit,“ rozvádí scénograf Wolfgang Menardi. Pračka má působit jako širší metafora proměnlivosti identity a neustálého přetváření sebe sama. Zrcadla podtrhují koncept vrstevnatosti a proměnlivosti života a lidí. „Na jedné straně zrcadla prostor rozšiřují, na druhé ho úplně narušují. Při sebemenším pohybu rozbíjejí realitu. Peer se neustále setkává sám se sebou – se svými mnoha ‚já‘ – zdvojený, ztrojený, roztříštěný. Tanečníci se násobí nejen svou fyzickou přítomností na scéně, ale i svými odrazy,“ říká Menardi. „Kolem pračky jsou ale i další hmatatelné vrstvy: zavěšená stará chata, jediná žárovka uprostřed, dva velké světelné kruhy a ona obrovská hromada bílé látky – svatebních šatů. Všechny tyto prvky mohou být zavěšené shora a podle potřeby se objevovat a mizet. Umožňují neustálou proměnu prostoru, vytváření jakéhosi systému, který je zároveň neúprosný,“ dodává scénograf.
Postavy baletu si nesou předchozí život na zádech jako jakousi nůši – symbolem je postupné vrstvění kostýmů. Metaforu rozvádí výtvarnice Natalia Kitamikado: „Všichni si s sebou v životě neseme svou emocionální bagáž, zážitky, dobré i špatné věci, které nás formovaly. Nasazujeme si různé masky – jiné doma, jiné v práci, s partnery, dětmi, přáteli.“ Celý proces vymýšlení konceptu kostýmů Kitamikado připodobňuje ke známým dětským papírovým vystřihovánkám postav, jež lze poté obléct do různých obleků připevněných bílými papírovými záložkami. „Základní kostým sjednotí všechny tanečníky a můžeme pak k němu na záda připevnit další části oděvu,“ popisuje výtvarnice. „Peer Gynt ale nic dalšího nenese. Jeho břemeno tak musí nést ostatní, zejména jeho matka Ase. Později štafetu ochranitelky přebírá Solvejg v jednoduchých zelených šatech symbolizujících přírodu, růst a harmonii. Ani ona nenese žádnou ‚kostýmovou‘ bagáž, je v tom smyslu čistá a v souladu sama se sebou. Ona nese něco mnohem těžšího – pračku připevněnou k jejím dlouhým copům. Má sílu čistit, a tedy léčit. V naší verzi příběhu Solvejg v závěru neoslepne, ale ustřihne si své dlouhé copy, které používala k vláčení pračky. Osvobodí se tak od nákladu – a spolu s ní i 24 tanečníků na scéně,“ uzavírá kostýmní výtvarnice Natalia Kitamikado.
Národní divadlo moravskoslezské oslovilo v březnu veřejnost a požádalo ji o staré svatební šaty pro scénografii k novému baletu. Sešly se jich doslova stovky, na homoli jich dílny použily asi 120. NDM i touto cestou všem dárcům děkuje! Šaty přinášeli a posílali jednotlivci i svatební salony z celé republiky a divadlo jim poděkuje mj. v programu k inscenaci.
