Bergman se bude šeptat i křičet na jevišti DISKu
K oslavám stého výročí narození švédského režiséra a dramatika Ingmara Bergmana se připojuje i divadlo DISK. 25. ledna proběhne premiéra dramatizace jeho filmové povídky Šepoty a výkřiky. Absolventský ročník činoherního divadla v čele s režisérem Norbertem Závodským touto inscenací završí své roční působení na jevišti divadla DISK.
Čtyři ženy. Tři sestry a služebná. Navzájem takřka protikladné povahy. A přesto je spojuje bezprostředně prožívaná přítomnost. Tváří v tvář umírání jedné ze sester je každá z žen nucena ke konfrontaci se svou vlastní minulostí. Neustálá blízkost smrti a pocity osamělosti vstupují do jejich snů a představ a probouzí v nich místy bolestné vzpomínky.
„Klíčový motiv smrti v Bergmanově povídce nás postavil před nelehkou otázku, čím je pro nás, potažmo pro naši generaci, smrt. Co pro nás znamená? Vytěsňujeme ji ze svých životů jako něco neestetického, nebo se pro nás snad svou neustálou přítomností v médiích, počítačových hrách, knihách časem stala všední banalitou? Smrt, to je konec života. Zní to až příliš jednoduše, ale ve svém důsledku je tato definice dokonalá. S posledním vydechnutím ztrácíme možnost cokoliv měnit, zlepšovat, zasahovat do událostí kolem sebe. Umírající člověk se postupně dostává z pozice aktivně jednajícího jedince v pouhého pasivního pozorovatele. A zbývá mu jen doufat, že jeho smrt probudí život aspoň v jeho okolí,“ přibližuje vznik inscenace dramaturgyně Kateřina Slezáková.
„Smrt, to není jen okamžik samotného skonu, je to každodenní střet s naší vlastní omezeností uchopit nějaký okamžik a vzpomínku. Pochopit minulost i přítomnost a hledět do budoucnosti není bez smrti možné. Právě ta neustálá neuchopitelnost sama sebe a ostatních, to jak se proměňujeme v čase, to jak některé vzpomínky vyblednou a jiné se náhle objeví v novém světle, to je naše vzdorování i pochlebování smrti,“ dodává režisér Norbert Závodský.
Vedle smrti staví tvůrci motiv sexuálního uspokojení, tělesnosti. Podle Závodského k sobě sex a smrt neodmyslitelně patří. „Vlastně i to spouštění rakve můžeme brát jako průnik, proniknutí do země, něčeho nám bytostně blízkého, známého a přirozeného. Ve chvílích ztráty milovaného člověka toužíme po tělesné blízkosti, po ukojení. Podvědomě chceme přesvědčit své tělo, že my jsme neumřeli. Sex se stává nástrojem, kterým je možno popřít nebo přehlušit prožité utrpení,“ vysvětluje.
