Brontëové román Na Větrné hůrce ožije na jevišti Divadla J. K. Tyla v režii Jakuba Šmída

Činohra Divadla J. K. Tyla uvede ke konci sezóny dramatizaci slavného románu Emily Brontëové Na Větrné hůrce. V režii Jakuba Šmída vzniká inscenace, která balancuje na hraně romantické posedlosti a temného hororu. Ústřední dvojici Heathcliffa a Catherine ztvární Matyáš Darnady a Klára Kuchinková – herci procházejí vývojem postav od dětských let až po dospělost, což klade mimořádné nároky na jejich proměnlivost i emocionální nasazení. Premiéra se uskuteční 14. června ve Velkém divadle.

„Inscenace Na Větrné hůrce v režii Jakuba Šmída představuje mimořádný kulturní počin, který propojuje klasické literární dědictví s inovativním divadelním zpracováním. Tento projekt je důkazem síly umění, které dokáže oslovit nejen milovníky literatury a divadla, ale i širší veřejnost napříč generacemi. Věřím, že inscenace díky svému výtvarnému pojetí, výrazným hereckým výkonům a psychologické hloubce přispěje k dalšímu rozvoji kulturní nabídky v našem městě. Jsem velmi potěšena, že Plzeň je místem, kde se setkávají tradice s moderním přístupem a kde umělecké projekty takovéto úrovně nacházejí své místo,“ uvádí Eliška Bartáková, radní města Plzně pro oblast kultury a památkové péče.

Na Větrné hůrce, jediný román předčasně zesnulé Emily Brontëové (1818–1848), vydaný pod pseudonymem Ellis Bell, je dnes považován za jedno z vrcholných děl anglické literatury. Zachycuje vášnivý, temný a sebedestruktivní vztah Catherine Earnshawové a nalezence Heathcliffa, jehož život je poznamenán vykořeněností, touhou po pomstě a tragickým osudem. Na pozadí nehostinné krajiny yorkshirských vřesovišť sleduje osudy dvou rodin, v nichž se dávné křivdy a posedlosti dědí z generace na generaci.

Pro renomovaného režiséra Jakuba Šmída – známého z divadelní, filmové i televizní tvorby (mj. Laputa, Na krátko, Neplavci) – je to první spolupráce s plzeňským divadlem. Podle něj přináší inscenace dvě zásadní výzvy: „První spočívá v tom, že postavy v příběhu stárnou – herci tedy musí ztvárnit své role od dětství až po stáří. Druhým úskalím je samotná doba, v níž se román odehrává – devatenácté století. Spolu se scénografem Petrem Vítkem jsme se pokusili najít současný vizuální jazyk, který by zachoval atmosféru, ale zároveň oslovil dnešního diváka.“ Režisér klade důraz na obraznost a asociativnost výtvarných prvků. „Důležité je pro nás i světlo, které je stylotvorným prvkem celé inscenace,“ dodává Jakub Šmíd.

Podle dramaturgyně Kláry Špičkové jde o romantické, syrové a místy až hororové dílo, které si psychologickou hloubkou nezadá s velikostí antických tragédií. „Posedlost zde překračuje pomíjivé hranice lidské existence. Příběh se může odehrát v jakékoliv době, v jakékoliv rodině. Není divu, že inspiruje už po mnoho let filmové tvůrce i světová divadla,“ říká Klára Špičková, jež s Jakubem Šmídem spolupracovala na výsledné textové podobě. Tvůrčí tým vychází z dramatizace Jana Mikuláška a Marty Ljubkové, která byla poprvé uvedena v roce 2012 v Divadle Petra Bezruče. Plzeňská úprava směřuje k větší stylizaci a lehkému nadhledu nad vyprávěním. „Text je zčásti ‚brechtovský‘ – postavy vystupují ze svých rolí, komentují dění i vlastní myšlenkové pochody,“ vysvětluje Jakub Šmíd.

Scénografie Petra Vítka tematizuje přírodní živly – včetně větru jako symbolu neklidu, proměny i destrukce. Inspirací se staly materiály jako igelity evokující déšť, zateplovací hmoty, větrníky či stylizované houpačky znázorňující dětství a vykořenění. „Postavy jsou extrémně propojené s krajinou, ve které žijí. Prostor je syrový, dominantním motivem je okno se závěsem, v němž se zjevuje Kateřina – připomínka lásky, která nikdy neskončila,“ popisuje výtvarník.

V České republice byl román v různých divadelních adaptacích uveden kromě Ostravy také ve Švandově divadle v Praze a v Olomouci.