Carmen – osudový střet dvou zcela odlišných světů v libereckém divadle

Divadlo Františka Xavera Šaldy Liberec - Opera

Dirigent: František Babický
Režie: Václav Věžník
Scéna: Martin Víšek
Kostýmy: Tomáš Kypta
Choreografie: Jiří Horák
Sbormistr: Martin Veselý
As. režie: Alena Žaloudková
Hudební příprava: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas, Elena Nagyová

Premiéra 21. května 2010 v Šaldově divadle
Druhá premiéra 29. května 2010 v Šaldově divadle

Režisér Václav Věžník o Bizetově opeře

Bizetova Carmen je zcela jistě jednou z nejslavnějších oper všech dob. Důvody pro to mohou být stejně náhodné, jako osudové a nedají se ani nikterak vysvětlit a doložit. Skvělá hudba, nevšední příběh, výborné dramatické zpracování jsou předními atributy jejího úspěchu.

Carmen je opera dokonalého působení, kterou nemohou zničit ani špatné inscenace. Síla hudby a vynikající pěvecko-herecké příležitosti jsou tak zaručeným magnetem, že operní divák si tuto operu vychutná i v ne zcela dokonalém provedení. Na druhé straně však i ta nejdokonalejší interpretační snaha a dokonalé jevištní podmínky nemusí být zárukou naprosté a jednoznačné spokojenosti v řadách diváků. Je to tím, že toto oblíbené dílo je tak známé a v představách diváků značně rozdílně pojímané, že neexistuje nějaký klasický klíč k uspokojení všech a k zaručenému výsledku dokonalosti. I když by se mohlo zdát, že již nemůže být nic nového objeveno, je tato opera stále živou a nevyčerpatelnou materií. A je nesporné, že to nové a neobjevené se musí stále hledat v Bizetově hudbě a jeho dramatických jevištních představách.

Bizet věnoval velkou pozornost motivu osudu, který se objevuje již v druhé část předehry. O čí osud zde však jde? To je základní východisko režijní koncepce. Přikláním se k názoru, že celý příběh mluví o osudu baskického chlapce Dona Josého Lizzarrabengoa, který je hlavní postavou již v novelovém příběhu Prospera Mérimée a i autor této literární předlohy vyvolává u čtenáře dojetí nad osudem nešťastně zamilovaného a v jádru poctivého člověka, kterého láska k cikánce zavede na scestí a posléze na popraviště. Stejně tak i Bizet jasně soucítí s tímto nešťastníkem a svým vlastním životem citlivě chápe jeho životní tragédii. Také Bizet neobyčejně miloval svoji matku a byl od ní křesťansky vychován ke slušnému životu. Nebylo pro něho tedy těžké vcítit se do příběhu románového hrdiny.  Odkud však skladatel čerpal znalosti a představivost o tak složitém a morálně těžko pochopitelném charakteru divoké Carmen?

Bizet měl i k vytvoření takové postavy svůj vzor z mládí, kdy poznal tanečnici nočního podniku Céleste Venard, zvanou Mogador. Tato žena podsvětí se mu stala přítelkyní bez jakéhokoliv milostného vztahu. Ačkoliv v té době vedla velmi rozmařilý život, prodrala se v budoucnosti až k literární činnosti a jako nástupkyně Jaquesa Offenbacha se stala dokonce ředitelkou divadla Bouffes Parisiens. Pravděpodobně k jejímu charakteru patřila i velká svobodomyslnost v lásce a ta vedla skladatele i k pochopení povahových vlastností jeho cikánky. Carmen je primitivní až barbarská žena bez skrupulí a nemá žádnou jinou morálku než volnost a svobodu. Není to žena prodejné lásky - její vlastní život je v podloudnické bandě a v loupežnictví. Pro toto řemeslo udělá vše, když je třeba tak i prodá svoje tělo. Don José se svým venkovským idealismem a čistou prostotou a důvěřivostí nemá u tohoto démona žádnou šanci. A zde je klíč k řešení celého příběhu a pochopení dramatu dvou povah, které nikdy nemohou dojít k životnímu souznění. Jak velmi tomuto výkladu pomáhá Bizetova hudba!

Skvělí libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy pomohli psychologii hlavních hrdinů postavami vedlejšími, především postavou toreadora Escamilla, který byl v předloze Porspera Mérimée jen epizodním pikadorem. V Bizetově opeře hraje ústřední roli pro cikánku Carmen, protože svým výjimečným postavením ve společnosti a svou popularitou velikosti dnešní filmové hvězdy, stává se pro Carmen jediným opravdovým zájmem její ženské ješitnosti a idolem její „lásky“, jíž však citově ani není schopna. Přesto tu vzniká milostný trojúhelník nevšedního napětí mezi postavami výjimečných charakterů v krajních (mezních) životních situacích. Také venkovská dívka Micaela, která se v předloze neobjevuje a je tedy zcela výmyslem libretistů, poskytuje neobyčejný kontrast svojí jemnou citovostí k pudové živočišnosti prolhané Carmen. Stává se tak čtvrtou důležitou postavou opery.

Ze všeho, co již bylo řečeno, je patrné, že Bizetova Carmen není běžná „pěvecká“ opera, nýbrž hudební divadlo pro přesvědčivě vypadající a jednající operní herce.

Georges Bizet a jeho Carmen

V seznamu Bizetových děl najdeme na třicet oper – úctyhodné číslo u skladatele, který se dožil pouhých šestatřiceti let. Dlužno však podotknout, že pouze šest z nich se zachovalo v provozovatelném stavu; v případě některých se jednalo pouze o skici, jiné zůstaly nedokončené, některé ztracené nebo snad zničené. Z oněch šesti oper jich bylo za Bizetova života provedeno pět a ani jedna z nich neměla úspěch, který by jejímu autorovi zajistil mezinárodní slávu. Přesto zůstává Bizet nesporně velkým operním skladatelem a jeho Carmen jednou z nejslavnějších oper 19. století. Bizetovu jevištní tvorbu provázela smůla: neměl štěstí na libreta, ani na kritiky, mnoho jeho oper přišlo v niveč ne jeho vinou. Příkladem může být opera Don Rodrigue, kterou začal komponovat v průběhu práce na Carmen v roce 1873 na objednávku Pařížské Opery. Když bylo dílo v základech načrtnuto, budova Opery 28. října vyhořela. Bizet se vrátil k práci na předchozí objednávce. Příběh vášnivé a svobodomyslné Carmen, jak jej ve stejnojmenné povídce popsal Prosper Mérimée, si skladatel sám vybral a také se výrazně podílel na konečné podobě libreta, které napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy. Po náročné práci a především velmi dlouhém a intenzivním, téměř půlročním zkoušení byla opera připravena na premiéru, která se konala 3. března 1875 v pařížské Opéra-Comique. Carmen byla tehdy přijata spíše chladně, rozhodně se ale nejednalo o totální neúspěch, který by měl dokonce za následek Bizetovu předčasnou smrt, jak se často uvádí. Opera dosáhla v roce své premiéry 45ti repríz. Téhož roku 2. května podepsal Bizet kontrakt na uvedení Carmen ve Vídni, pro které se rozhodl zhudebnit původní mluvené dialogy jako recitativy. K tomu však již nedošlo – skladatel zemřel 3. června 1875, tři hodiny po 33. repríze své nejslavnější opery v Paříži. Recitativy nakonec upravil Bizetův přítel Ernest Guiraud. Vídeňská premiéra 23. října 1875 přinesla ohromný úspěch a opera se v krátkém čase rozletěla po operních domech celého světa - podnes zůstává jednou z nejoblíbenějších oper vůbec.

Zdroj: hronova@saldovo-divadlo.cz