Ceny Ministerstva kultury za rok 2003: David Radok, Marek Kopelent a sestry Válovy

Ve středu 29.10. byly v Národním památníku na Vítkově poprvé uděleny Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury. Držiteli Cen, spojených s částkou 100.000 Kč, se stali divadelní režisér David Radok, malířky Jitka a Květa Válovy a hudební skladatel Marek Kopelent.

"Vyspělá, kulturní země by rozhodně měla být schopna patřičně ocenit originální uměleckou tvorbu a její tvůrce, kteří podstatně obohacují současnou českou kulturu," uvedl k Cenám MKČR ministr kultury Pavel Dostál. "Každá z cen je míněna nejen jako výraz oficiálně projevené úcty a vděčnosti - v obecném smyslu jde o pozitivní impuls pro celou kulturní sféru."

Už při nominacích poroty vyzdvihly osobnosti, překračující svou tvorbou národní hranice. Směřování k širšímu, evropskému kontextu potvrdily i jména konečných laureátů.
V oblasti divadla získal Cenu Ministerstva kultury divadelní režisér David Radok za "významný přínos nejplodnějším tendencím současného českého divadla, které představují jeho opery v pražském Národním divadle." Jak uvedla v předneseném laudaciu místopředsedkyně poroty Nina Vangeli, "porota měla na paměti i to, že se tento významný tvůrčí čin odehrál na operní scéně a že je jeho původcem český režisér, který pracuje v cizině, tj. že se při odměňování takových činů nelze omezovat jen na umělce zaměstnané v českých divadlech."
David Radok působí jako špičkový operní a činoherní režisér v Čechách i ve Švédsku, kam odešel se svými rodiči v roce 1968. Odtud - konkrétně z opery v Göteborgu, kde právě zkouší Rossiniho Popelku - také na slavnostní večer na Vítkově na pár hodin přiletěl.
"Cena tak významná je pro mne především velkou ctí," řekl David Radok. "Přestože se režií zabývám už poměrně dlouho a soustředěně, neměl jsem pocit, že bych právě v Čechách vykonal až tak mnoho - o to víc mě tahle pocta, kterou vnímám i jako ocenění celého operního žánru, těší a zavazuje. Beru ji zkrátka jako pobídku, abych se pro české divadlo něco udělal."

"S překvapením, radostí i rozpaky" přijal Cenu i vítěz sekce hudební, skladatel Marek Kopelent. Toho porotci s předsedou Vladislavem Kvapilem vybrali pro jeho "dlouhodobé umělecké zásluhy v oblasti hudby, s přihlédnutím k celoživotní skladatelské tvorbě, podnětnému tvůrčímu přínosu v oblasti avantgardní soudobé hudby a záslužnému pedagogickému působení při výchově nové generace."
Svoje pocity popsal Marek Kopelent velmi podrobně: "S překvapením přijímám tuto cenu proto, že ji dostávám jako skladatel, jehož hudbu po léta komunistický režim označoval za nepřístupnou tzv. širokému publiku - což bohužel v mysli pracovníků různých institucí, zabývajících se hudbou, ale i mnoha muzikantů, dodnes přežívá. S radostí však konstatuji, že touto cenou tato společnost konečně uznává hodnoty české poválečné moderny, tzv. Nové hudby: proto tuto cenu vztahuji na všechny, kdo se o to zasloužili, skladatele, interprety a hudební publicisty."
Své rozpaky přičetl laureát v oblasti hudby na vrub "době, kdy se česká soudobá tvorba ocitá v živoření, neboť se ji médiím podařilo zastínit ji buď pseudovýznamem komerční hudby nebo snahou ji stavět do jedné roviny s ní." Jak dále upozornil Marek Kopelent "finanční podpora ze strany státu či obcí, nemluvě o sponzorech, klesla letos téměř na nulu a my se nacházíme nad existenční propastí. Přitom má-li být společnost kulturní, má podporovat právě menšiny, ať se to týká společenské oblasti či konkrétně umění. Uvidíme, jakou cenu bude mít tato cena v postavení nositele i současné tvorby v každodenní praxi," uzavřel Marek Kopelent.
Účastníci slavnostního večera vyslechli hned dvě ukázky z Kopelentova díla. Tu první, prosebný zpěv Cantus Rogans přednesl violoncellista Jiří Bárta, pro jehož album Reflections byl tento opus specielně zkomponován. Druhou skladbu Black and White Tears - označovanou také jako "psychodrama v komorní hudbě" - vyslechli v závěru večera diváci v podání německé zpěvačky Sigune von Osten. Významná interpretka Nové hudby, pro níž je skladba už přes třicet let podstatnou součástí jejího repertoáru, přijela do Prahy za podpory německého velvyslanectví. V Black and White Tears, vytvořených v roce 1971, se podle jejich autora odráží tíživá osobní i politická situace příslušné doby. Program večera doplnila dále skladba Danza a Rondino ze Suity pro čtyři klarinety v podání - v kategorii hudby rovněž nominovaného - Jiřího Hlaváče a jeho žáků, posluchačů pražské HAMU.

Cenu v sekci výtvarného umění a architektury udělila porota Jitce a Květě Válovým: cenu přebírala - i za svou již zemřelou sestru-dvojče i celoživotní spolupracovnici Květu - malířka Jitka Válová. Porota ocenila zejména její "dlouhodobé umělecké zásluhy o rozvoj v oblasti výtvarného umění". "Udělení první Ceny Ministerstva kultury Jitce Válové lze chápat jako uznání její celoživotní umělecké tvorby, za podněty, kterými přispěla k formování moderního umění i formování tradice a kontinuity české kultury i jako ocenění morálně pevných životních postojů a demonstrace humanizujícího nekomerčního přístupu k tvůrčí činnosti," řekl předseda poroty oblasti výtvarného umění a architektury Doc. PhDr. Jiří Kotalík. "Vzhledem k jedinečné kvalitě své tvorby si toho ocenění plně zaslouží."

Předávání cen proběhlo v Národním památníku v režii Michala Cabana. Cílem večera bylo mimo jiné upozornit na tento významný, architektonicky i historicky pozoruhodný objekt, jež má mnoho lidí stále zafixováno jen jako ponuré Gottwaldovo mauzoleum Jak potvrdil ředitel Národního muzea dr. Michal Lukeš, Památník by měl být v budoucnosti využit jako multifunkční kulturní centrum. "Národní památník na Vítkově je mimo jiné jakýmsi zrcadlem dějin naší státnosti ve 20. století. Národní muzeum, které tuto památku spravuje, hodlá této skutečnosti využít," řekl Michal Lukeš. "Kromě chystané expozice Křižovatky české a slovenské státnosti ve 20. století sem chceme vnést život, který - jak musím smutně konstatovat - zde vlastně nikdy nebyl. Akce jako je předávání Cen Ministerstva kultury nám pomáhá lámat jisté tabu, jež toto místo obklopuje, a navracet monument k tomu záměru, pro než byl původně určen." Právě jako místo s potenciálem přilákat kulturní veřejnost se nyní Památník představuje v rámci právě probíhající akce Sedm týdnů v památníku. Akce potrvá až do 11. listopadu.

Kdo je kdo:

David Radok (*1954), syn režiséra Alfréda Radoka, je špičkovým operním a činoherním režisérem. Působí v Čechách i ve Švédsku, kam odešel s rodiči v roce 1968. U divadla začínal jako statista, kustod, kulisák a asistent režie. V roce 1980 debutoval Menottiho inscenací Medium na scéně göteborské opery, kde později nastudoval i Bohému, Únos ze serailu, Život prostopášníka, Z mrtvého domu, Macbetha a další. Režíroval rovněž řadu oper v Královském divadle v Kodani; hostuje ve Stockholmu, Oslu, Helsinkách a dalších divadlech. Na svém kontě má téměř padesát režijních prací, zahrnujících díla od raného baroka po současnost (Dido a Aeneas, Cesta do Remeše, Rigoletto, La Traviata, Romeo a Juliette, Její Pastorkyňa, Peter Grimes, Modrovous atd.). Od 90. let režíruje také v Čechách: mj. Kouzelnou flétnu a Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, v ND v Praze nastudoval Lady Macbeth Mcenského újezdu (Cena Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku 2000), tamtéž uvedl Bergova Wozzecka v koprodukci s operou v Göteborgu atd.. Držitel ceny České hudební rady (2001) reprezentuje svým dílem i osobností nejprogresivnější tendence soudobého českého divadla.

Prof. Marek Kopelent (*1932) patří už více než třicet let k předním autorům, kteří slávu současné české hudby šíří nejen v domácím, ale i evropském kontextu. Jeho díla charakterizuje osobitý moderní styl, vstřebávající principy Druhé vídeňské školy a evropské poválečné avantgardy. Jeho prvním slavným opusem, který mu v roce 1963 otevřel cestu na zahraniční pódia, byl Třetí smyčcový kvartet v nastudování Novákova kvarteta. Kopelentovy skladby od té doby zněly např. na festivalech Varšavská jeseň, Donaueschingen a Witten, byl členem řady mezinárodních porot. V letech 1965 - 1973 společně se Zbyňkem Vostřákem umělecky vedl soubor Musica viva pragensis - ohnisko pozdějšího sdružení neoficiálních skladatelů, interpretů a muzikologů (tzv. Pražská skupina nové hudby). Od 70. let se jako oběť normalizace ocitl ve vlasti bez šance na důstojné profesionální uplatnění. Během tohoto složitého období zkomponoval - obvykle na zakázku ze zahraničí - svoje nejvýznamnější díla. Současný profesor skladby na pražské AMU je i spoluzakladatelem a dosavadním předsedou skupiny hudebníků Atelier 90. V letech 1991-2 byl hudebním expertem v kanceláři prezidenta republiky Václava Havla. Zakladatel a spoluorganizátor mezinárodních letních skladatelských kurzů v Českém Krumlově je držitelem čestného řádu francouzské vlády "Chevalier des arts et des lettres" (1990), české ceny Classic 1999 a mezinárodní Herderovy ceny (2001).

Tvorba akademické malířky Jitky Válové (*1922) je neodmyslitelně spojena s tvorbou její sestry - dvojčete Květy Válové (+ 1998). Jejich společné dílo jednoznačně patří do kontextu moderního evropského umění. Jitka a Květa Válovy studovaly v letech 1946-1950 malbu v ateliéru Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V průběhu 50. let jejich obrazy a kresby spadají do sféry předmětné malby a v 60. letech se jejich práce volně přiřazují k vlně nové figurace. Od roku 1954, kdy vznikla skupina Trasa, jsou jejími kmenovými autorkami a vystavují převážně s okruhem jejích autorů. V 70. letech obě malířky patřily k okruhu neoficiálního umění. Po dlouhé odmlce představila až v 80. letech jejich dílo velká výstava, která proběhla v Galerii výtvarného umění v Chebu, Karlových Varech, Ostrově nad Ohří a v Roudnici nad Labem. Za své malířské dílo byly sestry Válovy v roce 1994 oceněny prestižní cenou J. G. Herdera a jejich obrazy se od začátku 90. let staly součástí mnoha významných českých i zahraničních výstav.