Činohra Národního divadla uvede adaptaci románu Klause Manna Mefisto
Činohra Národního divadla vstupuje po mnoha letech znovu na jeviště Státní opery, a to slavnostní premiérou divadelní adaptace románu Klause Manna Mefisto v režii Mariána Amslera, s Robertem Miklušem v titulní roli.
Mannův „román jedné kariéry“ z roku 1936 nepřestává dodnes fascinovat dokonalou psychologickou studií urputné honby za slávou. Na osudu bezcharakterního hrdiny, neváhajícího kvůli hereckému úspěchu zaprodat se režimu a prospěchářské společnosti, sledujeme nejen atraktivní příběh o lásce k umění, posedlosti divadlem a vábení zlatých portálů, ale je to především varovný pohled na herce, pro kterého se hraní stalo životní rolí. Poznáme chvíli, kdy talent udupe bezmezná ctižádost? Jaké to je sloužit zlu a věřit, že zlo slouží nám? Mefisto vypráví o tom, jak silný vliv může mít divadlo na společnost a jak snadné je přejít od etického poselství k nástroji propagandy. Jak složité je balancovat na hraně měnícího se světa a jak lehké je ztratit tvář za divadelní maskou. A také, že v době nejistoty, strachu a zpochybněné důvěry v demokracii nesmíme už nikdy podlehnout pudům a nenávisti.
V Mannově rodné zemi byl román, který zobrazuje nástup a zrod německého nacismu, poprvé vydán až v roce 1956, celosvětovou popularitu poté získalo jeho filmové zpracování v režii Istvána Szabó z roku 1981.
Předpremiéra 17. dubna 2024
Premiéry 18. a 19. dubna 2024 ve Státní opeře
Dramaturgyně Jana Slouková o inscenaci
Román Mefisto, dílo německé exilové literatury třicátých let, které silně rezonuje i s naší minulostí, se pro nás stalo ideálním titulem pro činoherní návrat do prostor Státní opery. Lesk tohoto divadelního domu s jeho vlastní německou historií jako by se stal snem hlavního hrdiny Hendrika Höfgena o dosažení opojného vrcholu. Na popisu bezskrupulózní cesty oblastního herce až k postu nejvýznamnějšího divadelníka říše nás ve své době skandální kniha, která v sobě ukrývá odkazy na konkrétní osobnosti včetně Hermanna Göringa, varuje a ptá se po morální odpovědnosti umělce. Neokázalá plíživost zla a všudypřítomná ďáblova natažená ruka, která v průběhu věků jen proměňuje své masky, tak klade i našemu dnešku znepokojivé otázky.
Režisér a autor dramatizace Marián Amsler o inscenaci
Téma Mefista je pro mě velice osobní z mnoha důvodů. Mám vřelý vztah k německé literatuře, jazyku i krajině. Navíc je to román z prostředí divadla, ve kterém žiji téměř celý svůj život. Klaus Mann odešel z Německa, podobně jako já teď odcházím ze Slovenska. Mefista napsal inspirován skutečnými příběhy lidí ze svého okolí už v roce 1936. To dílo je smutně vizionářské, protože dnes víme, kam to pak vedlo. Už když jsem pracoval na dramatizaci, připadalo mi, že všechno, co se dělo v Evropě před druhou světovou válkou, nápadně připomíná dnešní dobu. A bohužel se to za ten rok příprav inscenace ještě zhoršilo. Válka probíhá za našimi hranicemi a společnost je polarizovaná, násilí ve veřejném prostoru se stává normou a k moci se dostává nekompetentní lůza. Narážím teď sice na realitu Slovenska, ale ono to zase vře napříč Evropou. Kdysi byla hloupost pro smích, dnes z ní mám strach, protože ji vidím u lidí, kteří mají moc, a to je nejnebezpečnější.
Robert Mikluš, představitel Hendrika Höfgena, o inscenaci
Přiblížíš nám, kdo je Hendrik Höfgen?
Je to herec. Takže máme něco společnýho. Je to velice schopný člověk, myslím si, že našel v divadelní tvorbě závrať, dělá mu dobře a cítí se v ní výjimečný. A pravděpodobně výjimečný i je, nebo to o něm alespoň všichni říkají. Klaus Mann tuto postavu napsal podle skutečného herce, který se jmenoval Gustaf Gründgens. Většina postav v románu je podle skutečných lidí, nejsou přímo pojmenovaní, ale je možné si to rozkrýt. Höfgena krásně popisuje postava Sebastiana, do které se možná promítá přímo autor (ale která v naší dramatizaci není), když říká: „Hendrik Höfgen, toho dobře znám – lže vždy a nelže nikdy, jeho přetvářkou je jeho pravdivost, věří všemu, nevěří ničemu. Je to herec.“
Ten text je aktuální také tématem nedospělosti v neschopnosti přijmout odpovědnost. Přijmout odpovědnost za vztahy, které máš, za prostředí, ve kterém žiješ, za činy, které provádíš. Když se začne menšině dít bezpráví, v Mefistovi jsou to konkrétně Židé, člověk by se k tomu měl nějak postavit. Hendrik se uzavírá do své práce a zatím kolem něj zatýkají lidi. Dostává se pak sám se sebou do dialogu a dělá si různá zadní vrátka, staví se do lepšího světla, než v jakém ve skutečnosti je. Myslím, že se od nás v mnohém neliší. Často jsme všichni jako Hendrik Höfgen.
Je v příběhu Hendrika Höfgena profese herce destruktivní?
To je těžké. Všichni se snažíme působit na druhé dojmem, jakým chceme. Höfgen to přesně tak dělá a někdy mi přijde, že jednotlivé situace buduje jako divadelní výstup podle toho, čeho chce dosáhnout. Když chce nad někým získat dominanci, dělá ze sebe chudáčka a pak toho využije. Höfgen se snaží bravurně zvládat své role a jednou z nich je i jeho vlastní život. Je to hra, těžko říct, jestli to ten člověk myslel celé vážně, nebo jestli to hrál. Zatím nás trochu baví znejišťovat sebe a možná časem i diváka. Úryvek pochází z rozhovoru pro magazín Národního divadla Foyer a celý je k dispozici online.
Generální ředitel ND Jan Burian o inscenaci
Úplná umělecká svoboda jde ruku v ruce s morální integritou tvůrců. Nejen předválečná doba, ale i ta dnešní na nás všechny klade vysoké nároky a vyžaduje velkou erudovanost i etickou pevnost. V tomto smyslu bude naše inscenace hovořit k dnešku.
