Činohra Národního divadla uvede ve Státní opeře premiéru Ovidiových Proměn
Publius Ovidius Naso, SKUTR
PROMĚNY
Jevištní báseň o nevyzpytatelné hravosti bohů.
Filémón a Baucis, Ariadna a Théseus, Hélios a Faëthón, Ífis, Amor či Marsyás… Římský básník Publius Ovidius Naso učinil ve 2. roce n. l. něco neobyčejně impozantního: shromáždil klíčová mytologická vyprávění pozvolna končící antické epochy a seřadil je do jednoho chronologického celku. Cyklus notoricky známých příběhů od pohanské verze stvoření světa a následného so uboje Titánů až po individuální osudy dobových hrdinů, bohů či polobohů, představující dnes již nejvlastnější kulturněhistorické podloží západní civilizace, má jednoho pozoruhodného společného jmenovatele – motiv proměny. Tento všudypřítomný princip bytí p rovází člověka od počátku věků v intencích nevyčerpatelného filozofického problému i věčné naděje. V Ovidiových nesmrtelných epických básních se nám vyjevují skrze poetická, avšak velmi konkrétní a srozumitelná podobenství proměny fyzické i metafyzické, ne patrné i zdrcující, intimní i celospolečenské a apelují na naše vnímání evropských tradic, ale i obecných způsobů hledání pravdy, vyvíjejících se v průběhu času, či zákoutí vlastní duše.
Režijní tandem SKUTR představí na jevišti Státní opery vlastní výběr z nepřeberných textů antického klasika, které v součtu čítají patnáct sbírek, aby soudobému publiku předložil imaginativní scénickou interpretaci pro 21. století. Po inscenaci Don Quijote. Pustá země pokračuje v Činohře Národního divadla v práci s autorskými narativy, které nejsou vázány pevnou zápletkou a odjakživa jsou nejpřirozenějším způsobem jeho uměleckého uvažování. Právě v případě této látky je totiž lze pokládat za takřka ideální nástroj k obnažení aktuálních významových kontextů archetypálních příběhů.
Premiéry 19. a 20. února 2026 ve Státní opeře
Režijní tandem SKUTR o inscenaci
Proč jste se rozhodli zabývat Proměnami?
Lukáš: Ovidiovy Proměny , nejenom řecká a římská mytologie obecně, jsou základní kámen evropské kultury. Já jsem si vždycky myslel, jak jsou renesanční a pozdější spisovatelé a básníci strašně vzdělaní, a zjistil jsem, že jim vlastně často stačilo přečíst jedinou knihu, a to Proměny . I když o tom každý den nepřemýšlíme, je v nich zakletá naše identita, archetypy chování a jednání. Dotýkají se našich podvědomých základů i toho, co žijeme dnes. Je v nich spousta současných přesahů nejen v mezilidských vztazích , ale i v tom, co bude s lidstvem, jak dlouho ještě budeme ubližovat naší planetě a co planeta s lidstvem udělá.
Druhý důvod je, že ta kniha není jenom sumář antických příběhů, ale je to celek, který začíná stvořením světa a končí stěhováním duší. Transformace, ke kterým dochází v jednotlivých příbězích, mají vyústění. Zaujalo mě, že to je vlastně celý filozofický ko ncept, ucelený náhled na náš svět. A ještě jeden, náš poměrně klasický „skutrovský“ důvod – ta kniha se v podstatě na divadlo převést nedá, a to je právě to, co mě zajímá.
Martin: A já mám zase rád věci, které se nedají dělat realisticky, ale u kterých je pro vyjádření potřeba
najít nějaký obraz nebo metaforu. Můj druhý důvod je osobní – mám kamaráda Denise, který je
odborníkem na italskou renesanci. Já, milovník současného umění, jsem díky němu začal mít vztah
k umění starému. Ovidius nám dává poznat, na jaké kultuře stojíme, zrodila se třeba před 2000 lety,
je to svět, kde vzniká právo a společenská dohoda. Pro mě je neuvěřitelně zajímavé prozkoumat,
nakolik jsme se od otáz ek, které si tehdy Ovidius kladl, dokázali někam posunout.
Lukáš: Martin mluví o návratu ke starému umění, ale já chci říct, že u Ovidia se člověk dočte třeba v závěrečných kapitolách vycházejících z Pythagorovy filozofie o tom, že duše se stěhují a my se transformujeme do různých předmětů nebo věcí. A jeden z důsledků toho je výzva „nejezte maso“. Není to tak, že se snažíme pochopit nějaký starý, zaprášený svět, to myšlení je překvapivě současné. Těch pár veršů o tom „nejíst maso“ jsem se snažil do n aší inscenace dostat, stejně jako hlášku, která se ukázala jako n ejpoužívanější fráze minulého roku, a to „six seven“. Proměny nejsou zaprášené a my se funkčně snažíme je nedělat zaprášené.
Martin: Lukáš mluví o tom, jak je to současný text. Já bych spíš řekl, jak moc jsme se my nezměnili. Proměny jsou velmi komplexní a bohaté nejenom příběhově, ale i tematicky. Jak jste rozhodli, co z nich k inscenování vyberete? O čem jsou vaše Proměny?
Lukáš: Udělali jsme si rámec o stvoření světa, který se napoprvé nepovedl. Dva přeživší lidé po potopě, muž a žena, dostanou příležitost stvořit nový svět. Dělají to s nadějí, že ten svět bude lepší, ale postupně se přes jednotlivé příběhy lidstvo samo vyšachuje a z nejrůznějších důvodů se promění v předměty, stromy, řeky, rostliny a zvířata. Na konci stojí zase ti dva lidé a říkají si „tak v tomhle světě žít nechceme a máme jenom přání, abychom zemřeli společně, abychom nepřežili toho druhého“ a promění se ve dva stromy. Zůstane jenom krajina a otázka člověka a lidstva je vyřešena. Pak jsme s naším dramaturgem Róbertem Štefančíkem a našimi výtvarníky dávali dohromady, koho oslovil jaký příběh a proč. Ty nejsilnější jsme potom řadili za sebe, aby to mělo dynamiku.
A po těchto bouřlivých diskuzích přijde asi hodně osamělá a tichá práce na scénáři pro tebe, Lukáši. Jak autorskou práci prožíváš? A jak v tu chvíli funguje vaše spolupráce?
Lukáš: Měl jsem výhodu, že už jsem věděl, jak bude fungovat scénografie a kostýmy. To znamená, že se daly některé situace připravit na míru tomu, jak bude fungovat jevištní prostor. Nejtěžší pro mě bylo asi to, že v té knížce nejsou žádné dialogy, nic, co by se dalo přímo vytrhnout. To znamenalo, že některé příběhy jsem musel rozvést nad rámec samotného Ovidia. Navíc Ovidiovy verše jsou silné a krásné, ale abychom si je užili, je občas potřeba si od nich taky odpočinout. Některé příběhy jsem převedl do próz y nebo normálních dialogů, takže ten text je taková koláž. Nejtěžší bylo sbírat inspiraci i jinde než v té samotné knížce.
Martin: Možná kdyby do inscenace nenastoupil František Němec, tak by se Lukáš tolik netrápil tím, že to musí rychle napsat. Takhle pochopil, že ho s tím scénářem bude pan Němec konfrontovat, a tak to potřeboval udělat co nejlíp, počítal každou slabiku rytmu, aby m u vycházely verše. Vedle toho mě baví sledovat, čím je Lukáš zrovna fascinovaný. Teď se začal setkávat s pubertou a najednou přicházela s těmi texty úplně nová, soudobá poezie s absurdními hláškami jako „mogujeme džólajnou“.
Rozhovor vedla Kateřina Kubák Prášilová pro časopis Foyer a celý je k dispozici také online.
