Dánsko

Současná dánská dramatika

 

Astrid Saalbach: Ráno a večer (Morgen og aften)

Obsazení: 4 ženy, 4 muži, l děvčátko

Skupina lidí se svými skrývanými slabostmi je ve hře portrétována prostým jazykem s překvapivou zdrženlivostí. Hra sleduje průběh jednoho dne - od rána do večera. První tři scény se odehrávají ráno, poslední tři večer. Čtyři denní scény mají charakter velice krátkých momentek.
Hra ukazuje několik tradic a obřadů, které se stále dodržují, i když se už dávno vytratil jejich smysl. Každá z postav hry jako by se nacházela v existenciálním vakuu. V první ranní scéně se Lotte a Andres oblékají na svou svatbu. Andres se snaží jemně ale důrazně donutit Lotte, která je nemocná, aby něco pojedla. Na jejich svatbě nemá být nikdo kromě nich dvou.
Ve druhé ranní scéně farářka Beate právě oddala tento pár. Jediným svědkem na jejich svatbě byl duševně postižený mladý muž, který je pravidelným návštěvníkem kostela. Po celý obřad stále dokola opakuje frázi „dokud nás smrt nerozdělí“. Beate záměrně v manželském slibu vynechala tuto větu, neboť nevěsta je vážně nemocná. Každý v této hře je plný dobrých úmyslů, ale snad proto, že city rychle vyvanou nebo zůstanou neopětovány okolím, postavy jsou uvězněny ve své osamělosti.
Poslední tři scény se odehrávají na jedné večerní zahradní slavnosti. A poprvé je všech osm postav hry společně na jevišti.
Všichni hrají zcela nové role, ale jakoby byly ozvěnou rolí v ranních scénách. Všichni se zřejmě dobře navzájem znají, ale přesto jeden pro druhého zůstává cizincem. Jedním z nejfrekventovanějších témat konverzace jsou choroby. Utrpení a neštěstí číhají na všechny postavy za každým rohem. Julie a Mikkel mají před svatbou. Julie ztrácí zrak, ale právě tím k sobě připoutala Mikkela, který je velmi úspěšným malířem a svou inspiraci připisuje nezkrotnému životnímu elánu své snoubenky. Ale jeden jejich starý známý odhalí, že Julie je obyčejný hypochondr. Celá večerní společnost se propadá do opilosti a nesoustředěného těkání. Až vítr zhasne poslední svíci.

Hra byla přeložena do angličtiny (Michael Evans, 1994).
První provedení na domácí scéně: Aarhus Teater 1993
První provedení v zahraničí: Hampstead Theatre, England 1995

Agentura:
Nordiska Strakosch Teaterförlaget, 11 Gothersgaade, 4th floor
DK 1123 Copenhagen K., Denmark

 

Line Knutzon: Tak to je to nové (Det er sa det nye)

Obsazení: l žena, 2 muži
Čas: současnost

Nevázaně fantastický příběh mladé dvojice, která si chce prožít život po svém. Postavy autorky Line Knutzon buď žijí ve světě přecpaném nadpřirozenými událostmi a bytostmi, nebo mají bujnou představivost. Navíc používají svůj vlastní, školní výukou nezasažený žargon, plný kouzelných slovních hříček.
Pamper a Poul bydlí spolu. Pamper byla vyhozena ze své ubytovny, údajně proto, že má příliš velké nohy. Venku na ulici potká Paula, který jen tak stojí a civí do zdi. A tak se dali dohromady. Vždycky když si spolu někam vyjdou, vrací se domů nabiti hrůzostrašnými historkami o lidech, které potkali. Ve všech lidech kolem sebe vidí blázny a podivíny. Zvlášť mají spadeno na rodinu místního hokynáře. Jejich matka nemá spodní část obličeje, jejich synovci se věší za nohy na hrušku a vrhají na kolemjdoucí hrozivé pohledy.
Domovník pan Pind Pamper a Poula špehuje. Skrze klíčovou dírku slyší jeho dech. Náhle ustane. Oba vyrazí ven a vtáhnou ho dovnitř. Domovník umírá. Pak se domovník promění v krásného mučedníka. Hokynářův synovec se ho snaží ukamenovat za to, že nosí brýle. Nedávno prý četl v brožuře, že to plno lidem jde na nervy.
Příště se střetnou s panem Pindem, když ten jim vypáčí dveře a poctí je návštěvou vybaven velkým francouzským klíčem. Pan Pind hledá depresivní buddhisty ve vodovodním potrubí. Má jich doma už plných 700 krabic a jeho jediná židle je obsazena šestnácti těžce depresívními buddhisty, kteří se snaží naučit počítat do tří.
Pamper je úplně fascinována krabicemi s buddhisty. Připomíná jí to jeden nádherný okamžik, který zažila v dětství na vrcholu jednoho kopce. Schovala si ho do modré krabice, ale ta se jí ztratila. Paul se vydá hledat tu krabici. Venku objeví, že hrušně jsou celé ověšené kufry. To je dílo pana Pinda, který heroicky neutralizoval hokynářovy synovce a donutil je vlézt do kufrů. Pan Pind je šťasten a přinese Poulovi a Pamper dárek: malou modrou krabici plnou buddhistů.
Závěr hry, tak jako celá hra, je tak trochu pohádka, tak trochu absurdita. Nicméně, navzdory své bláznovosti, hra něco vypovídá o mladých lidech, kteří neobratně tápou na své cestě životem.

Hra byla přeložena do angličtiny (Gaye Kynoch, 1995)
První provedení doma: Badteatret 1993

Agentura:
Nordiska Strakosch Teaterförlaget
11, Gotergade, 4th floor DK 1123 Copenhagen K, DENMARK
Tel. : 0045 33 11 68 83, fax: 0045 33 14 44 28

 

Morti Vizki: Sníh (Sne)

Obsazení: 2 ženy, 3 muži, 4 statisté (muži)
Čas: současnost

Skupina mladých narkomanů experimentuje sama se sebou a se svojí sexualitou. Na pozadí blíže neurčené války čtyři mladí lidé se vyšklebují svému morálně zkaženému okolí.
Většina scén se odehrává v bytě bohaté, asi padesátileté ženy Alfy. Tento byt je propojen s „klubem“, v podstatě bordelem, kde si lze zároveň obstarat drogy. Alfa řídí síť mladých dealerů, kterých zároveň využívá jako svých gigolů. Právě teď je jejím favoritem Boris, bisexuál, hrubý a brutální mladík, který má umělecké ambice. Ve svém prostředí je dominantní postavou, vše má pod kontrolou, kromě své vlastní sexuality. Je přitahován Elizabetou, která je ve skupině nováčkem. Tato dívka se poprvé objeví na scéně nahá, uzavřená v kleci tažené čtyřmi mlčícími muži. Je to fantastický a bizarní obraz.
Všichni chtějí Elizabetu ovládnout. Dívka se upne ke Skjoldovi, jako ke svému strážnému andělovi. Svěřujeme se mu se svými nejtajnějšími myšlenkami. Tuto scénu vyslechne Boris, který má Skjolda samozřejmě v hrsti. Vše se odehrává v rovině reality, ale zároveň i v jakési snové rovině, dík jazyku hry, který plynně přechází z vulgárního, žvanivého slangu do vysoce úsporné, asociativní poezie. A často je to logika poezie, která rozhoduje.
Elizabeta se sblíží i s Borisem a svěří se mu, že čeká dítě s Axelem, dalším dealerem a narkomanem, a netuší, že to byl právě Boris, kdo je seznámil, protože to byla součást jeho záměru, jak nakonec získat Elizabetu pro sebe. Avšak Elizabeta vezme své záležitosti do svých rukou, žádá podíl z prodeje drog a nakonec začne ovládat celou skupinu.
Později Skjold navštíví Elizabetu a sdělí ji, že navzdory své lásce k Borisovi, vzdá se ho, protože si uvědomil, že Borisovi by bylo lépe s Elizabetou než s ním. Ale dívka nemá zájem žít s Borisem. Je zoufalá z představy, že má porodit dítě do světa, který je na pokraji války. Boris nechápe, proč by on, nejsilnější překupník drog ve městě, měl být vyveden z míry nějakou válkou.
Mezitím Elizabeta prozradí, že záměrně vyměnila rozdrcené neškodné tablety za kokain.
V poslední scéně se všechny postavy sejdou na jevišti. Náhle se odhalí, že všichni mají strach ze smrti a trpí svou osamělostí. Elizabeta potřebuje být na nějaký čas sama, aby si mohla vyřešit svoje problémy. Boris nemá žádné iluze. Je přesvědčen o tom, že každý je odsouzen k samotě. V závěru všichni čtyři bývalí Alfiny milenci probírají svou minulost. Boris se rozpláče.

První domácí provedení: Husets Teater, 1994

Agentura:
Playwrights Agency Scala, 5, Kobmagergade, 3dr floor
DK - 1150 Copenhagen K, DENMARK
Tel. : 0045 33 32 15 19, fax: 0045 33 32 98 18

 

Erling Jepsen: S holkou - a tak...
(Med dáme pa og hele lortet)

Obsazení: l žena, 2 muži
Čas: přítomnost

Tato hra je jemně ironickým portrétem podivných životů odehrávajících se v jednom sklepním bytě v blahobytném Dánsku.
Liv, hlavní postava hry, je sochařka, jež žije z invalidního důchodu, který pobírá dík své údajné psychické labititě. Scéna představuje její sklepní byt, který jí zároveň slouží jako ateliér. Navštíví ji její bývalý milenec Ulf, cynický opilec. Netuší, co od něho chce. On by si od ní chtěl půjčit peníze na cestu do Švédska, ale je trochu na rozpacích. Liv mu peníze nedá, protože předpokládá, že by je stejně propil.
O několik dní později si Liv přivede večer k sobě domů nového ctitele. Bjarne se vydává za fotografa, který je stále na cestách. Na Liv to neudělá žádný zvláštní dojem. Až když si uvědomí, že ji Ulf špehuje a dozví se, že Bjarne, ač je mu už třicet let (je o pět let mladší než Liv a Ulf), stále žije doma se svou matkou, vyspí se s ním. Nedokáže odmítnout někoho, kdo má stejně málo životní odvahy jako ona. Ale v posteli jim to příliš neklape. Liv se trochu rozehřeje, když jí Bjarne navrhne, že by spolu mohli odjet do Nové Guiney.
Když Bjarne odejde, vpadne do bytu opět Ulf. Liv si uvědomí, že Bjarne pro ni vůbec nic neznamená, že stojí o Ulfa. Ale Ulf nemá o ni už zájem. Když se Bjarne ještě téhož večera vrátí, Liv mu řekne o svém setkání s Ulfem a tvrdí mu, že se s ním jen vyspala. Bojí se Ulfa, jehož revolver schovala do jedné ze svých soch. Ulf k ní znova vrazí, ale nechce jí ublížit, jeho jediným zájmem je půjčit si peníze od Bjarna.
Postupně vychází najevo, že Bjarne není tím, za koho se vydával. Žije ze sociální podpory. Pracoval sice u největší dánské filmové společnosti, ale jenom v kantýně. Náhodou si všimne uschovaného revolveru a vyhrožuje jím Liv ve snaze ji přimět, aby nechala Ulfa plavat. Ulf se revolveru zmocní a vystřelí z okna. Bjarne rychle zmizí. Liv tvrdí Ulfovi, že měla sice Bjarna ráda, ale ve skutečnosti o něj nestojí. Pokud někoho chce, pak je to jenom Ulf... Jestli vůbec někoho chce.
V této hře jakoby na všem a zároveň na ničem nezáleželo. Tónina hry je drsně smyslná, jazyk je hutný a repliky jsou krátké. Dialog je často přerušován napjatým tichem. Mnoho je řečeno mezi řádky.
Hra byla přeložena do angličtiny (Per K. Brask, 1990)
První domácí provedení: Café Teatret 1989

Agentura:
Playwrights Agency Scala, 5, K#bmagergade, 3dr floor
DK - 1150 Copenhagen K, DENMARK
Tel. : 0045 33 32 15 19, fax: 0045 33 32 98 18

Pozn.: České názvy her jsou pracovní překlady z angličtiny.

Zpracovala Helena Albertová