Daria Klimentová je na vrcholu a tanec ji baví jako nikdy

Českou primabalerínu Dariu Klimentovou baví tančit čím dál víc. Myslí si, že jí to jde nejlíp v celé kariéře, protože už nemusí nic dokazovat a jen si vystupování užívá. Původně se vůbec nechtěla stát baletkou, ale nyní jde na své domovské scéně v Anglickém národním baletu z role do role a sklízí zde i po 14 letech skvělé kritiky.

"Jsem v podstatě už na konci. Nevím, jestli ještě zítra přijdu, nebo to bude ještě šest měsíců nebo jeden rok. Tak si to užívám, dokud můžu," řekla Klimentová, která již od počátku 90. let žije a tančí v zahraničí. Od roku 1996 je v Londýně primabalerínou  Anglického národního baletu a před dvěma roky se jí splnil sen tančit Manon.

Pro úspěch je podle ní nejdůležitější talent, pak štěstí a "pak je to na tom člověku, jestli bude pracovat". "Já měla nejdřív ten talent a pak štěstí, že si mě všimli," řekla Klimentová, která se dostala k baletu spíš shodou okolností.

"Ve školce přišli vybírat na sportovní gymnastiku a řekli mi, že mám talent a jestli chci jít na gymnastiku. Já byla takový poddajný dítě, co zakejvá na všechno, a bylo to. To samý bylo s baletem. V gymnastice mi říkali, že mám talent na balet, a tak jsem šla na baletní školu," vzpomíná.

"Ale do té doby jsem v podstatě balet vůbec neviděla a nechtěla se z vlastní vůle stát baletkou. Ne že by mi to vadilo, ale ten nápad nepřišel vůbec ode mě," řekla.
    Po dokončení studia udělala v roce 1989 konkurz do pražského Národního divadla a během půl roku se stala sólistkou. "Dostávala jsem sólové role a na tom jsem se vypracovala," dodala.

Pak přišla nabídka z Kapského města, kde strávila rok, pak tři roky v Glasgowě a následoval londýnský ENB. Na začátku ještě v Národním divadle dostala nabídku od světoznámého českého choreografa Jiřího Kyliána do jeho Nederlands Dans Theatre. "On ale dělá neoklasiku až modernu a já jsem věděla, že chci být klasická baletka," vysvětluje, proč nabídku odmítla.

V nadsázce tvrdí, že tvrdě pracovat se naučila až v Londýně. "Já jsem byla líná. Je to těžký, když vám všechno jde samo. Vždycky jsem byla o trošičku lepší než ostatní, tak mě nenapadlo, že bych mohla dělat ještě víc," řekla. "Ale ten první rok tady v Londýně! To mi dali," dodala se smíchem.

Mezi její oblíbené role patří Julie nebo Labutí jezero. V něm začátkem června vystupovala v Royal Albert Hall v dvojroli Odetty/Odile a recenzent The Times nadšeně napsal, že "její technika byla ohromující a síla její přítomnosti na jevišti bylo osou představení".

"Vždycky jsem chtěla dělat Manon a před dvěma roky se mi to splnilo. Bylo to ještě lepší, než jsem čekala," řekla Klimentová, kterou při vystoupení nejvíc fascinuje příběh baletu. "Právě při Manon to bylo úplně úžasný. Jestli pak lidi tleskali, si už vůbec nepamatuju, pořád ve mě dozníval ten příběh," dodala.

Ale život není jenom balet, zdůrazňuje. Z jejích "štací" se jí líbil život v Kapském městě. "Pro osmnáctiletou holku to bylo lákavý. Ale byl to velký skok a vydržela jsem tam jen rok. Ale naučila jsem se anglicky a byl to nádherný zážitek. Umělecky to možná nebylo to nejlepší, ale život byl úplně super," řekla Klimentová, kterou ale příliš nebavil pošmourný Glasgow. "Počasí šílený a je tam také poměrně malý soubor. Chtěla jsem po prvním roce odejít, ale trvalo mi to tři roky, než jsem se odhodlala."

"V Londýně se mi ze začátku hrozně líbilo. Teď už míň, je to strašně přelidněné město," řekla Klimentová. Angličany má ale ráda.

"Jsou takoví konzervativní, můj manžel také. Mně to vyhovuje, protože já jsem spíš emocionální, nahoru a dolů, potřebuju vedle sebe někoho, kdo mě vyrovnává," řekla. I když její manžel je také od divadla (v  Anglickém národním baletu je designér osvětlení), doma o baletu moc nemluví. "Mě to stačí probírat celý den," řekla.

Velkým předělem byla dcera Sabina, které je nyní devět let a kterou měla na rozdíl od většiny kolegyň uprostřed kariéry. "Předtím jsem v životě měla jenom balet a najednou byla dcera na prvním místě," řekla Klimentová.

Přesto jí mateřství v kariéře pomohlo. "Trochu jsem se od baletu odpoutala, a když jsem se vrátila, bavilo mě to čím dál víc. Nedokážu to vysvětlit," řekla. "Myslím, že mi to taky jde úplně nejlíp. Už mám techniku a zkušenosti. Jde to nějak hrozně lehce. To si užívám. Ještě chviličku."

Jednou z příčin zdánlivé lehkosti a potěšení z tance je prý i pocit, že už nemusí nic dokazovat. "Já už nemůžu nic ztratit. Když už to nepůjde, tak s tím přestanu," řekla.

A co bude dál? "Momentálně žiju ze dne na den. Nejdřív čekám na ten den, kdy už nebudu tančit, a pak se rozhodnu," řekla Klimentová, která před lety řekla v rozhovoru, že bude ráda, když vydrží tančit do 35 let.

"Už si ze mě všichni dělají legraci. Já už říkám od 25, že už nebudu tancovat. Ale cítím se cítím výborně," řekla osmatřicetiletá baletka. "Ale už to dlouho trvat nebude, nebojte. Deset let to určitě nebude," dodala.

"Mám nějaký plány, ale čemu se budu věnovat, nevím," řekla Klimentová, která je také úspěšnou fotografkou. Již léta fotografuje především v baletním zákulisí a fotí i kalendáře pro Anglický národní balet.

"Nevím, jestli se tím dá uživit. Ale já myslím, že vůbec neumím fotit. Nechápu, jak si to ty lidi můžou ode mě kupovat," řekla opět se smíchem.

"Ale já mám normálního manžela, já v podstatě nemusím pracovat vůbec. To mě teď taky napadlo," prohlásila. "Odpočívat, být mámou..."

Přestože tančí ze "dne na den", chystá se na dva týdny vystoupení do Brazílie, pak v září do Singapuru, Šanghaje a Toronta - to je do října. Ale konkrétní plány má až do dubna příštího roku. Většinou dělám rozvrh tak osm měsíců dopředu, dodala.

Zdroj: ml, pz