Divadlo F. X. Šaldy v Liberci připravilo premiéru inscenace Náměsíčná

Divadlo Františka Xavera Šaldy uvede v pátek 24. září 2010 premiéru operní inscenace

Vincenzo Bellini - Náměsíčná (La sonnambula), Opera o dvou dějstvích

Libreto: Felice Romani podle baletního libreta Eugéna Scribea a Jean-Pierra Aumera La somnambule, ou L’arrivée d’un nouveau seigneur
Hudební nastudování: Warcisław Kunc
Dirigenti: Warcisław Kunc a Martin Doubravský
Režie: Martin Otava
Scéna: Ján Zavarský
Kostýmy: Dana Svobodová
Sbormistr: Martin Veselý
As. režie: Jana Ottová
Hudební příprava: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas

Obsazení
Rodolfo: Pavel Vančura / Roman Vocel
Tereza: Blanka Černá
Amina: Olga Jelínková / Jana Kačírková
Elvino: Otokar Klein / Róbert Remeselník
Lisa: Gabriela Kopperová / Lívia Obručnik-Vénosová
Alessio: Pavel Kobrle / Jaroslav Patočka ml.
notář: Jiří David

Inscenace je uváděna v koprodukci s polským operním divadlem Opera na Zámku ve Štětíně.

Vincenzo Bellinimu bylo 26 let, když se v Miláně rychle etabloval jako skladatelská hvězda a dostal se do nejvyšších společenských kruhů. Přispěly k tomu nejen jeho nepochybné skladatelské schopnosti, ale také fakt, že se v divadelním provozu své doby dokázal bystře zorientovat – navázal důležité konexe a získal ke spolupráci špičky ve svých oborech. Již pro svou první milánskou operu Pirát (premiéra v Teatro alla Scala 1827) si zajistil předního libretistou své doby, Felice Romaniho (mj. autora libreta Donizettiho Nápoje lásky), který se poté podílel téměř na všech dalších Belliniho operách. Pro milánskou sezónu roku 1830 - 31 plánovali původně zhudebnění romantické tragédie Victora Huga Hernani. Někdy na přelomu listopadu a prosince 1830, kdy už Bellini operu skicoval, však tento námět opustili. Podle Belliniho byl důvodem strach z cenzury (premiéra hry v Paříži v roce 1830 vyvolala skandál). Někteří však tvrdí, že se ambiciózní skladatel obával srovnání s Donizettiho Annou Boleynovou, která měla stejnou sezónu zahájit v milánském Teatro Carcano (premiéra 26. prosince 1830 měla skutečně ohromný ohlas) a vůči níž se chtěl Bellini vymezit i námětem. Ať tak či tak, dva měsíce před plánovanou premiérou vybral Bellini s Romanim námět jiný: dojemný příběh o chudé osiřelé dívce trpící náměsíčností. Právě v náměsíčném stavu se Amina ocitne v ložnici neznámého urozeného hraběte Rudolfa, což nezůstane utajeno a její snoubenec Elvino ji obviní z nevěry. Romantická historka, zasazená do pastorálního prostředí švýcarských Alp, ale přes různé peripetie nakonec dospěje ke šťastnému konci. Času na vytvoření opery nebylo mnoho, a když se navíc Romani s libretem opožďoval, musela být premiéra přesunuta z února až na březen 1831. I tak prý druhé dějství vzniklo během pouhých dvou týdnů. Sentimentální komedie (opera semiseria) o dvou dějstvích, která dostala název La Sonnambula – Náměsíčná, bývá někdy označováno jako koncert pro vynikající sopranistku a tenoristu. Opera je plná efektních koloraturních árií a klade na sólisty mimořádné nároky včetně „vražedných“ výšek. Bellini zde výborně uplatnil svůj talent pro nádherné melodiíe stejně jako skvělý cit pro instrumentaci. Pozoruhodně velkou roli dostal také sbor. Premiéra 6. března 1831 znamenala pro již tak velmi slavného Belliniho další triumf, jeden z největších v jeho životě.

Příběh Náměsíčné je plný opravdových citů a upřímných emocí, který vykresluje nádherná hudba. Není bouřlivá, neutočí na diváka. Počká si, že si za ní přijde sám. Když se tak stane je Belliniho hudba snová, povznášející, plná bolesti, soucítění, plná touhy. Pro mě je toto dílo jako obří mýdlová bublina, která se vznáší mezi nebem a zemí. Existuje krátce, smíme se na ni dívat, vidět jak hraje barvami duhy a současně cítíme, že jakmile se dotkne země, roztříští se na nepatrné částečky. Byl bych rád, kdyby si každý divák odnesl alespoň jednu tu částečku v sobě domů.

Příběh zamilované dívky, která trpí náměsíčností, osciluje mezi realitou a snovostí. Hlavní hrdinka neví co je reálné a co prožívá v somnambulním snění. A ona somnambulita- náměsíčnost, není apatií, není pasivitou, je jen jiným viděním „skutečnosti“. A toto vidění, nereálné, magicky vzrušující, tajemné jsem užil jako princip pro režijní koncepci.

Martin Otava, režisér inscenace a ředitel Divadla F. X. Šaldy

Zdroj: saldovo-divadlo@saldovo-divadlo.cz