Divadlo Na Jezerce zve na výstavu Paměť divadla
Divadlo Na Jezerce Vás srdečně zve na výstavu Paměť divadla - Divadelní role Rudolfa Hrušínského 1920-1932, která bude otevřena v sobotu 10. prosince 2005. Výstava vznikla ve spolupráci s divadelním úsekem Městské knihovny v Praze a Archivem Národního divadla a je přístupna vždy před představením.
(Scénář a realizace: Marie Valtrová)
PAMĚŤ DIVADLA
Divadelní role Rudolfa Hrušínského 1920 - 1994
Když byla v roce 1988 vydána pro Český rozhlas nakladatelstvím Panorama výpravná publikace Neviditelné herectví, jméno Rudolfa Hrušínského pod jeho fotografií chybělo. Ačkoliv to byl právě on, kdo vytvořil výsostným způsobem desítky rozhlasových rolí. O rok dříve vydalo stejné nakladatelství monografii divadelního fotografa Dr. Jaromíra Svobody Národní divadlo zblízka, kde autor na jedné z fotografií zachytil Rudolfa Hrušínského v divadelní šatně při hře šachů. V téže knize je i veskrze dramatická a vzrušující fotografie postavy Kolomijceva, kterou Rudolf Hrušínský vytvořil v Gorkého Posledních v režii Alfréda Radoka (1966). Dalo by se říci, že ani to nebylo po téměř třech desítkách let jeho působení v Národním divadle mnoho. A přitom je divadelní fotografie schopna zaznamenat letmý a neopakovatelný okamžik, kdy herec splyne s postavou natolik, že přestává být sám sebou. Rudolfu Hrušínskému se to v divadelních a filmových rolích povedlo nesčetněkrát, jak ostatně prokázal ve svém filmu, uvedeném pod názvem 10 minut, režisér Jiří Menzel, který geniální zkratkou vyjádřil proměnu jeho tváře v průběhu času od prvních studentských filmových rolí až po ty poslední.
Podobně se dnes pokoušíme představit Rudolfa Hrušínského od prvopočátku jeho působení u rodinné společnosti Červíčků-Budínských, přes hostování v divadle Akropolis, angažmá v Déčku u E. F. Buriana, v předválečných i poválečných Městských divadlech pražských až po zmiňované Národní divadlo. Za jeho postavami se tak skrývají nejen děje českých a světových dramat, v nichž hrál, ale i mnohdy pohnuté dějiny divadelních inscenací a divadel, osudy divadelních režisérů, kteří hry nastudovali (E. F. Burian, F. Salzer, J. Frejka, O. Ornest, M. Macháček, O. Krejča, J. Pleskot, A. Radok aj.) a všech spolutvůrců dalších - herců (J. Stránská, N. Gollová, I. Kačírková, D. Medřická, M. Rosůlková, O. Scheinpflugová, J. Šejbalová, S. Beneš, J. Kemr, R. Lukavský, J. Marvan aj.), jevištních výtvarníků (E. Krumbachová, J. Svoboda), dramatiků (V. Blažek, F. Hrubín), skladatelů (E. F. Burian, J. O. Fischer, E. Illín aj.).
V souvislosti s vydáním monografie Národní divadlo zblízka napsal Miroslav Horníček následující úvahu, která se vztahuje nejen k dílu Jaromíra Svobody, ale všech divadelních fotografů vůbec:
Je to zlomek vteřiny - nebo vteřiny tři - kde cosi pokračuje, míří odněkud někam, kde se cosi děje, kde cosi zní. Rozeznáme v těch snímcích pianissimo od forte, je to výpověď člověka, který důvěrně zná příčiny i následky, který nevidí Oidipa jen v některé chvíli jeho osobního dramatu, ale ve smršti, která ho žene od kruté nevědomosti k ještě krutějšímu poznání. Fotograf nesnímá tedy jen tvář herce, či jeho postavu, ale osud obou. Obou. Protože vidí a sahá až k vnitřnímu úsilí toho, kdo postavu vytváří.
Marie Valtrová, prosinec 2005
Zdroj: Marie Valtrová
