Divadlo na voru uvedlo projekt k Roku s židovskou kulturou
Praha 24. září (ČTK) - Soubor Divadla na voru představil v Činoherním klubu v Praze projekt nastudovaný k Roku s židovskou kulturou -100 let Židovského muzea v Praze. Měl název Nemůžeme si naříkat a byl sestaven z textů Osera Warszawského, Marie Warszawské a Johannese Urzidila. Mezi účinkujícími byli Lukáš Hlavica, Frederika Smetanová, Markéta Potužáková a hudebník Přemysl Rut.
Vzhledem k mimořádným bezpečnostním opatřením v souvislosti s hrozbou teroristického útoku se krátce před začátkem představení zastavili v divadle dva policisté. Byl tu klid.
Autoři koncepce projektu a režiséři Frederika Smetanová a Michal Lázňovský se v inscenaci zaměřili na problematiku národnostních menšin a holokaustu. Repríza inscenace se na stejném jevišti uskuteční v pondělí 25. září.
"Mladý židovský spisovatel Oser Warszawski (1898 - 1944) se vydal v roce 1923 z Varšavy do Paříže a nejlepší tvůrčí léta prožil na Montparnassu. Německá okupace Francie z něj ale udělala štvance. Příběh spisovatele na útěku se podobá groteskní fikci jeho prózy Nemůžeme si naříkat, která vytvořila základ inscenace odehrávající se ve válečných letech v Grenoblu," řekla před premiérou Smetanová ČTK. Podle ní text s podivuhodným "bolavým" humorem odráží autorovy zážitky z let 1942 a 1943. O rok později byl Warszawski v Osvětimi zavražděn.
Druhou rovinu představení tvoří deník Marie Warszawské, líčící manželovo zatčení v Římě v roce 1944. Třetím dějištěm je Praha. Povídka velkého pražského německého spisovatele Johannese Urzidila Poslední zvonění sleduje, jak se tuctová služka Marie v pokřiveném protektorátním světě proměňuje v tragickou hrdinku. Jedné noci ji totiž její židovští páni opustili, odjeli neznámo kam, a ponechali jí veškerý svůj majetek včetně luxusního měšťanského bytu.
Konečně čtvrtou součástí příběhu byla hudba, neboť komentář k tragické době přidal od klavíru Přemysl Rut. Vybral dobové melodie a šlágry, ale i tradiční zpěvy a hudbu, která v inkriminované době zněla nebo mohla znít.
Podle Lázňovského tato scénická kompozice nechce být divadlem, ale evokací lidských osudů, velkých jakousi září, hloubkou, tajemstvím a důstojností. "Není důležité, aby se tento večer líbil, ale aby jitřil lidskost. Jitření lidskosti je totiž něco, co se dost nepodařilo v první polovině 20. století. Proto se to všechno mohlo stát," poznamenal Lázňovský.
Představení vzniklo za podpory hlavního města Prahy, Státního fondu kultury a Francouzského institutu v Praze.
Jiří Borovička rot
