Film Domov Margarety Hruzy na Doc Allians
Vážení kolegové,
český film Margarety Hruzy Domov bude od pondělí 7. února do neděle 13. února 2011
k vidění jako Film týdne na portálu pro online distribuci dokumentárních a experimentálních filmů DocAllianceFilms.cz .
Dokumentární film Domov je osobním svědectvím o důsledcích emigrace. V roce 1968, zatímco se ruské tanky valí Prahou, osmnáctiletá těhotná Madla utíká se svým ženatým přítelem, scénografem Lubošem Hrůzou, do norského Oslo, kde se jim narodí dcera Margareta. Během několika let dosáhnou velkých úspěchů v divadelní branži a vybudují si
vysněný dům. Na vrcholu slávy krásná a úspěšná matka pošle svou čtrnáctiletou dceru
pryč od rodiny. Od té doby spolu už nikdy nežijí.
Margareta Hrůza se vydává po stopách krachu vlastní rodiny a pomocí intimní filmové
zpovědi hledá svůj vlastní domov mezi Los Angeles, Prahou a Oslo. Skrze zážitky kreslí
obraz rodiny, kterou zničila neustálá zaneprázdněnost rodičů a jejich vysoké ambice.
V rozhovorech vyvolává vzpomínky na osudové okamžiky a snaží se skrze ně vyléčit stesk
po domově, který již více než dvacet let neexistuje.
„Film Domov je ohromně vzrušující a působivý film o ztrátě a hledání domova. Intimní příběh jedné rozpadlé rodiny přináší zásadní téma lidské identity.“
Helena Třeštíková, dokumentaristka
„Margaretě nechybí odvaha : rodinné rozhovory s mámou a tátou, které přesvědčila k setkání před kamerou, praskají napětím i trýznivými návraty do minulosti.“
Michal Procházka, PRAVO
„Domov Margarety Hruzy je důkazem, že když tvůrci obrátí kamerou proti sobě, nemusí vzniknout jen sebestředná díla, ale i dokumenty vypovídající o naší společné době i minulosti.“
Kamila Boháčková, A2 Kulturnií týdeník
„Výhodou kompozičně sevřeného a koncentrovaného dokumentu „Domov“, který osciluje na hranici mezi filmem‐autoterapií, zpovědí a deníkem, je, že vznikal ze silných osobních pohnutek autorky, z potřeby nahlédnout přetrvávající problém, jenž se jí bezprostředně dotýká, něco si vyřešit, něco pochopit.
(...)
Margareta, režisérka svým tehdejším nedobrovolným odchodem zpětně paradoxně získává. Nyní má plnou svobodu zkoumajícího, který přichází zvenčí s kamerou a má právo klást otázky obecné (důležité pro film z hlediska faktografických souvislostí): „A kolik let už vlastně žiješ v L. A., mami? Já jsem zapomněla…“, stejně věcným tónem jako dotazy intimnější povahy „Takže ty mámu pořád miluješ, tati…“. Tento potenciál, který Hruza dokázala ve své situaci rozpoznat a plně využít je zdrojem přesahu do obecnější roviny. V konečném důsledku totiž nejde pouze o vzpomínky, hledání, domov nebo analýzu komplikovaného vztahu s matkou (jakkoliv je právě tento ve své vyhrocenosti paradoxně podnětný a např. rozhovory, které vedou dcera s matkou v symbolickém vacuu americké pouště, patří k velmi intenzivním a překvapivým momentům filmu).
Cenným poselstvím této upřímné polemiky s vlastní minulostí je síla využít tvůrčím způsobem jistý osobní, znevýhodňující handicap, který by se mohl zdát na první pohled záležitostí a priori negativní a ochromující.“
Kateřina Krejčová, Literární noviny
Film, který měl premiéru v únoru 2008, se promítal i na festivalech Jeden svět a na plzeňském festivale českých filmů
Finále, zahajoval Parnu MFF a byl uveden v televizi ARTE, ve finské YLE, v Estonské a České televizi.
Zdroj: hruzam@gmail.com
