Francie

Současná francouzská dramatika

em>V tomto přehledu jsme se zaměřili především na produkci let devadesátých, i když víme, že české divadlo nevstřebalo ani francouzskou dramatiku desetiletí předchozích. Vše ale nelze dohnat naráz a tak si myslím, že bude dobré, když se časem pokusíme o průřez moderní francouzskou dramatikou včetně desetiletí předchozích. V našem přehledu jsme uvedli především hry, které na francouzských jevištích slavily v poslední době nějaký výraznější úspěch nebo které považujeme za zajímavé pro nás. Tento výběr ovšem zdaleka není vyčerpávající a jistě se najdou i další hry, které by si zasloužily náš zájem. Budeme vděčni za případné podněty v tomto smyslu.
Vzhledem k tomu, že se česko-francouzskými divadelními výměnami zabýváme soustavně, rádi je zapracujeme do příštího přehledu, případně zajistíme jejich texty či překlady. Konečně také většinou neuvádíme hry, které již byly přeloženy a uvedeny (Blbec k večeři F. Vebera ap.) Naopak z moderních "klasiků" jsme zařadili díla B.-M. KoltŹse, který zásadně ovlivnil současné francouzské divadlo. mlz

 

CATHERINE ANNE

Surprise (Překvapení)

Actes Sud-Papiers, 1996, 2 muži, 2 ženy

Protagonistkami této komedie s hlubším podtextem jsou dvě ženy, které se rozhodly, že letošní léto prožijí spolu, v klidu a bez mužů, bez pokušení a bez lásky. Pronajaly si proto venkovskou usedlost ztracenou uprostřed přírody a těší se, že konečně najdou klid a neustále narušovanou rovnováhu. Všechny myšlenky na muže vypudily z hlavy. To "překvapení" spočívá v tom, že v těsném sousedství se usadili dva muži, kteří jsou rovněž přesvědčeni o tom, že ženy a muži jsou stvořeni k tomu, aby si navzájem nerozuměli. A překvapení čeká i na konci: Po bojích a zápasech "milostivého" léta je čeká rozhodování, zda půjdou tam, kam je vede sám život.
Komedie, ve které se zrcadlí současné názory na morálku a na proměny vztahů mezi muži a ženami - i na jejich nadčasové konstanty.
mlz

 

JEAN AUDUREAU

Félicité

3 ženy, 2 dívky, 1 mladík, 1 chlapec

Hra je inspirována Flaubertovou povídkou Prosté srdce. V domku v Normandii spolu žijí dvě stárnoucí ženy: paní domu, Madame Ovan, která se po smrti svých dvou dětí stáhla do ústraní, a její služka Félicité, která veškerou svou něhu a lásku přenáší na dvě bytosti, svého synovce Richarda a papouška, jenž je jejím zpovědníkem. Ženy žijící pod jednou střechou však obývají dva rozdílné světy, které se nikdy nemohou setkat: Madame Ovan nejenže s Félicité zachází nešetrně, neodpustí si dokonce ani výpadky proti jejím láskám a zesměšňuje její sny. Pro Félicité se tak nejšťastnějšími okamžiky stávají momenty strávené se synovcem Richardem, s nímž může hovořit o krásách přírody. Richard má silné poetické vidění, je fascinován smrtí a oceánem: v oceánu také dobrovolně nachází svou smrt, kterou Félicité ani její papoušek dlouho nepřežijí.
Hra se skládá z šestnácti scén, které se odehrávají ve čtyřech ročních obdobích, a tak vytvářejí paralelu mezi přírodním cyklem a lidským životem. Mluva postav je plná obrazů, metafor a symbolů a svou poezií připomíná texty Maeterlinckovy.
job

 

MICHEL AZAMA

Croisades (Křižácké výpravy)

Chlapeček, holčička, stařeček, stařenka, 4 mladíci, 1 dívka, 1 žena, 4 muži

Dějiny lidstva se neustále opakují. I křižácké výpravy ze 13. století nacházejí svůj novodobý odraz v etnických a jiných čistkách, jimž se lidstvo s radostí oddává i na konci století dvacátého. Naše civilizace je však o to beznadějnější a cyničtější, že se jí po osmi stoletích válčení ukázaly její vlastní hranice. Potomky dětí z roku 1212, které se vydaly na pochod do Jeruzaléma, jsou tak v Azamově hře přátelé Ismail a Jonatan: vyrostli sice v sousedství, válka je však rozdělila do dvou nepřátelských táborů. Stávají se oběťmi nesmyslné a nepodložené nenávisti a rozšiřují řady všech těch, které za století potkal stejný osud a nad kterými naříká matka-slípka. Tato metaforická postava prochází dějinami, sbírá a ošetřuje své mrtvé a zraněné děti, které si nejdřív hrály s panenkami a autíčky na vojáky a tanky a nakonec jim v rukou vybuchly nálože. Azamovy děti však nezůstávají ve smrti nehybné a němé, naopak vstávají a mluví, s dětskou naivitou ztrpklou předčasnou dospělostí komentují svoji vlastní smrt a nakonec se klidně, až povzneseně, odevzdávají do vlídné péče páru stařečků, kteří procházejí světová bojiště a ujímají se nedospělých mrtvých.
job

 

JEAN-PIERRE BACRI, AGNES JAOUI

Un air de famille (Rodinný refrén)

3 ženy, 3 muži

Jako každý pátek se v malém předměstském baru schází rodina jeho majitele: maloměstsky nespokojená a zároveň snobsky pohrdavá matka, úspěšný, leč věčně vynervovaný a o svoji pozici se obávající syn Philippe se svou obětavou a prostoduchou manželkou Yolandou, třicetiletá neprovdaná dcera Betty, která rodině působí jenom komplikace, a konečně Henri, druhý syn a majitel baru v jedné osobě, nepříliš ambiciózní bručoun většinou rodiny pokládaný za podnikatelskou prohru. Rodinnou schůzku by dnes navíc radši úplně zrušil, neboť se právě dozvěděl, že jeho manželka odešla k přítelkyni "popřemýšlet" si o svém manželství. Do zamluvené restaurace se tedy nakonec nejde a v pošmourném prostředí zašlého lokálu se u příležitosti Yolandiných pětatřicátých narozenin začne prát rodinné - i jiné - prádlo: svůj pohár hořkosti musí vypít do dna nejen smolař Henri, ale i sebejistá matka, úspěšný Philippe a vzdorovitá a nezávislá Betty. Henriho pomocník, neprůbojný a do Betty zamilovaný Denis (který od ní právě mimochodem - ne však nadlouho - dostal košem), přitom působí jako katalyzátor emocí: je nejen obětním beránkem jejich nálad, ale i rádoby nestranným soudcem, a rodinné hašteření často neúmyslně okořeňuje svým osobitým, někdy naivním, někdy mírně ironickým humorem.
job

 

JOSIANE BALASKO

Un Grand Cri d'Amour (Láskyplný řev)

Actes Sud-Papiers, 1997, 1 žena, 3 muži

Hugo je druhořadá herecká hvězda. Pokouší se o "velký návrat" na divadelní jeviště v jakési milostné hříčce. Ale ve chvíli, kdy se má začít zkoušet, přichází o divadelní partnerku. Jeho manažer mu za ni najde adekvátní náhradu - je to ovšem Hugova bývalá životní (i divadelní) partnerka Gigi. Po prvotním rozhodném odporu oba herci nakonec souhlasí: oba potřebují peníze a oba se touží vrátit na výsluní. Kšeft je svatý. A tak se zkoušení milostného příběhu stává také těžkou zkouškou osobní.
Komedie se odehrává na jevišti v době zkoušek, za asistence režiséra a manažera.
mlz

 

DANIEL BESNEHARD

Internat (Internát)

Théatrales, 1989, 4 ženy, 7 mužů

Daniel Besnehard je autorem řady divadelních her, z nichž část je zasazena do středoevropského prostředí, dokonce i do Prahy (Malá Strana). Také Internát se odehrává někde v Rakousku-Uhersku. Hra je totiž volně inspirována texty autorů jako Wedekind, Fleisserová, Broch, Musil, Walser). Jejími protagonisty je sedm chlapců, kteří se setkávají v internátu. Vlastním tématem je problém dospívání a hledání lidské, dalo by se říci dokonce přesněji mužské identity. Pokusy, omyly, lásky, sex, dokonce i smrt, odloučení od rodičů, především matek... to jsou témata, která Besneharda pronásledují i v jiných hrách. V křehkém nedeskriptivním dialogu, v jakési neukončenosti. Hlavní je tu pocit, cit, setkávání slov, pohledů, dotyků, šepotů i výkřiků.
mlz

 

JEAN-MARIE BESSET

Ce qui arrive et ce qu'on attend (Co se nám stává a co očekáváme)

5 mužů, 2 ženy

Manželský pár: Nathalie se chce stát malířkou, Philippe je architekt a má se zúčastnit konkursu na postavení prvního lidského památníku na Měsíci. Největším soupeřem mu však je jeho vlastní kolega, silně podporovaný ministerstvem. Philippe zjistí, že v komisi má sedět jeho dávný přítel z dětství, Jason. Nathalie se snaží manželovi pomoci, a proto se vydá za Jasonem. Setkává se u něj však s někým třetím, Nilsem, záhadným, okouzlujícím a zároveň rezervovaným mužem. A společenská hra, jejíž podstatou je nakonec mnohem méně zmanipulovaný konkurs, než se původně mohlo zdát, není vedle komplikované hry milostné o několika aktérech ničím jiným, než dětskou hříčkou.
job

 

JEAN BOUCHAUD

Un coin d'azur (Azurové zákoutí)

1995, 3 ženy, 5 mužů

Hodinový hotel tohoto jména ve starém centru Marseille v listopadu 1940, několik dní před tím, než město navštíví maršál Pétain. Naše postavy se ocitly ve svízelné situaci: bez vlastního přičinění se zapletly do přepadení policisty. Doba je vypjatá, ohrožení je vážné. Všichni se musí pokusit nějak uniknout, ale jak, když nádraží, přístavy i cesty jsou přísně střeženy? Je tu německo-židovský kouzelník, německý klavírista z protestantské rodiny, mladý "perspektivní" kulturní pracovník vichystického režimu, stejně jako obyčejní místní obyvatelé. Autor vykresluje různé charaktery, s téměř satirickou břitkostí kreslí postavy a postavičky, zastižené ve chvíli, kdy jejich drobné obtíže přerostly do vážného ohrožení života. Všichni pochopili, že teď už nemohou jednat sami o sobě, ale že musí dát všechny své schopnosti do služeb společnému riskantnímu podniku.
mlz

 

JEAN-CLAUDE BRISVILLE

La Derniere Salve (Poslední salva)

1995, 3 muži

Další z historických hříček autora, který se dočkal velkého úspěchu především komedií Le Souper (Večeře). Poslední salva je z téhož rodu. Autor se tu vrací k nejasnému konci Napoleonova života v exilu na Svaté Heleně. Zcela ve smyslu francouzské "bulvární" tradice se pokouší velmi divadelně rekonstruovat vztahy mezi muži, kteří jediní "věděli": samotným Napoleonem, jeho žalářníkem Hudsonem Lowem a vévodou de Montholon. Klasický "pohled klíčovou dírkou" do zákulisí velké historie. Je tu nastolena i otázka, co by se stalo, kdyby se Napoleonovi podařilo utéct. Byl by ještě tím Velkým mužem Historie? Autor si pohrává s dějinami i s psychologií, dramaticky a přitom s humorným nadhledem vyhrocuje střetnutí lidí, neodlučně spojených a zároveň zásadně protikladných.
mlz

 

JEAN-CLAUDE CARRIERE

La Terasse (Terasa)

4 muži a 3 ženy

Žena se rozchází s mužem. Má pro ni přijít jiný muž. A tak na něj čeká. Znamená to, že se tu uvolní byt a to je signál pro další případné nájemníky, kteří postupně přicházejí, aby si byt prohlédli. Vytvářejí se však mezi nimi nečekaně důvěrné vztahy, které, jak to vypadá, by mohly mít i trvalý charakter, protože hrozba vnějšího světa je tak silná... Je tu však ta terasa...
Brilantní, francouzsky lehké dialogy jsou často nejednoznačné, mnohovrstevné a při vší taneční lehkosti poskytují širší metaforický obraz našich životů, zaplněných drobnými starostmi a nedořečenými vztahy. Někteří kritici mluví o "radostné melancholii" CarriŹrovy hry. Jako by byla otevřena všem možnostem, komedii i tragédii.
mlz

La Conférence des oiseaux (Ptačí sněm)

1979, 10 mužů a 4 ženy
Jde o skutečnou cestu pouštěmi a divočinou. Jedná se sice o typickou alegorii, ale ta se nestává pouhou tezí, protože autorovo vidění situací i postav zůstává pořád živé, "pozemské".
Téma a syžet hry jsou předznamenány úvodní básní: je to skutečně Mantiq Al-Tayr, Ptačí sněm, perská báseň ze 12. století od Farida Al-Dina Attara, popisující cestu ptáků, putujících za bájným Fénixem přes sedm čarovných údolí. Divadelní čas umožňuje zahrát příběh cesty během asi dvou hodin, přerušovaných jednak hádkami mezi putujícími ptáky i výmluvami, které si někteří vymýšlejí, aby se vyhnuli nebezpečím tohoto velkého dobrodružství, jednak projevy dudka Simorga. Skutečný čas cesty je však dlouhý - někteří během ní zahynou žízní, jiní podlehnou palčivému slunci, některé pozře divá zvěř, další uvíznou někde v půli cesty, fascinováni novými objevy. Jsou i tací, kteří postupně zapomínají, co vlastně hledali a tak se ztrácejí... Jen málokteří dojdou k cíli, utrmácení a s orvaným peřím...
mlz

La Controverse de Valladolid (Hádání ve Valladolidu)

6 mužů

Třicet let po dobytí Mexika, tedy v roce 1550, se v jednom z klášterů tehdy hlavního města Španělska Valladolidu uskutečnilo "hádání", církevní spor, v němž se za pozorného dohledu papežského nuncia střetl aristotelský (scholastický) filosof Sepulverda se slavným "otcem" a ochráncem Indiánů Las Casasem. Spor je veden o lidskou duši, respektive o duši amerických domorodců. Jaké právo mají dobyvatelé obracet Indiány na "pravou" víru? Mají Indiáni stejnou duši jako my? Nebo se jedná o Aristotelovy "rozené otroky"? - jde tu o spor, ve kterém zdánlivě jemné nuance rozhodují o životě a smrti - a o svobodě - miliónů lidí. Autor svými otázkami nezůstává v historii, míří i do současnosti, vždyť vyvražďovací posedlost Západu, koloniální mánie, znásilňování, zotročování a vyvyšování se nad jiné, tedy rasismus, nacionalismus a xenofobie, jak se dnes říká, patří do základní výbavy naší Velké evropské civilizace.
mlz

 

HÉLENE CIXOUS

La ville parjure ou le réveil des Erinyes (Věrolomné město aneb probuzení Erinyí)

Na hřbitov, který hlídá hlídač Aischylos, se utíká Matka, jejíž děti byly zavražděny. Proklíná Město, které za zločin zodpovídá, a odmítá návrh dvou právníků, kteří se jí snaží zavřít ústa bohatým úplatkem. Spojuje se s obyvateli hřbitova a s Nocí, dávnou mýtickou matkou, a vyhlašuje Městu válku. Na scéně se objevují bohyně pomsty Erinye: svět neviděly celých dlouhých pět tisíc let a slibují Matce, že jí přivedou vrahy jejích dětí, což se jim skutečně podaří. X1 a X2 svalují vinu jeden na druhého a Matka vysvětluje, že jí nejde o krvavou a slepou pomstu, ale o to, aby viníci doznali svou vinu a požádali o odpuštění. Ti odmítají, a proto jsou předvoláni lékaři, aby potvrdili či vyvrátili obvinění. Ač existují důkazy o vině, Profesor žádá své kolegy o loajalitu ve svědectví o nevině. Ve Městě se mezitím schyluje k převratu namířenému proti Králi. Královna se vypravuje na hřbitov a snaží se Matku ze své vlastní mateřské pozice přesvědčit, aby ustoupila a tak pomohla zamezit kolapsu Města. Bezvýsledně. Výslech viníků pokračuje, X1 a X2 přiznávají, že milují peníze, trvají však na své nevině a jejich srdce zůstávají zatvrzelá. Matka a Noc je propouštějí za velkého odporu Erinyí. Převrat ve Městě se uskuteční a nový Diktátor Forzza žádá Matku, aby s ním přišla vyjednávat. Erinye radí ke vzpouře proti tyranovi, Chór obyvatelů hřbitova však nesouhlasí a ony odcházejí. Matka odmítá podrobit se Diktátorovi, který na hřbitov zaútočí. Jeho obyvatelé se po jeho zničení dostávají k branám nebeského světa, který se před nimi jako před znovuzrozenými bytostmi otevírá, a oni se ohlížejí zpět na v dálce pomalu mizící Zemi.
Hru inscenovala Ariane Mnouchkinová v ThéČtre du Soleil: šlo o šestihodinové představení, ve němž se archetypální příběh Matky, která ztratila své děti, prolínal s nedávným skandálem, kdy byla ve Francii pacientům transfůzí podána krev obsahující virus HIV.
job

 

ENZO CORMANN

Toujours l'Orage (Věčná bouře)

1997, 2 muži

Jedné bouřlivé noci se Nathan Goldring, rakouský režisér (40 let), objeví u kdysi slavného herce Theo Steinera, který opustil kariéru vídeňské divadelní hvězdy uprostřed největší slávy a uchýlil se do exilu kdesi v horách. Goldring, který viděl Steinera hrát ještě jako dítě, ho chce nyní angažovat do role Leara na významné berlínské scéně.
Noční střetnutí obou mužů, rozložené do několika střihem spojených scén, se stává hlubším průnikem do otázky smyslu umělecké tvorby a smyslu života vůbec. Steiner Goldringovi postupně odhaluje hlubší důvody své rezignace na banální kariéru úspěšného vídeňského herce. Tkví v jeho židovství a v jeho neblahé zkušenosti z terezínského ghetta. Goldring, který má utkvělou představu, že musí tohoto starého herce znovuobjevit světu - pochopitelně v zájmu Umění a slávy - postupně odhaluje Steinerovy důvody, a protože i on je židovského původu, nachází k herci hlubší vztah. Na závěr dokonce rezignuje na svůj záměr a zůstává se Steinerem... Souboj režiséra a herce je soubojem různých generací, názorů, zkušeností, pohledů na divadlo, na život a na smrt, na svět. A to vše ve stínu holokaustu a monumentální vize Shakespearova Leara v bouři.
mlz

Enzo Cormann (*1953) je autorem celé řady her, z nichž byla do češtiny přeložena jedna, z roku 1983:
Berlíne, ty tančíš se smrtí (Berlin, ton danseur est la mort, Přeložili Matylda a Michal Lázňovských, Dilia, informativní edice, 1988

 

XAVIER DURRINGER

Une envie de tuer sur le bout de la langue (Neodolatelné nutkání zabít)

2 ženy, 4 muži

Čtyři přátelé v malém provinčním městečku na břehu moře se chystají na diskotéku. Rou tam má schůzku s Lucií, která je vdaná, snaží se však dosáhnout rozvodu. Přátelé se pohádají s vrátným a je jim zakázán vstup do podniku, proniká tam jen Poupon a odevzdává Lucii vzkaz od Roua. Lucie se po chvíli objevuje a za ní i její manžel Jean, s nímž se Rou okamžitě nevybíravě pohádá. Jean žádá Lucii, aby se s ním vrátila domů, ta však odmítá jak jeho, tak Roua: chce znovu nabýt svou svobodu, chce chodit po nádražních kavárnách a nastupovat libovolně do vlaků. Rou ji nakonec nechává být, protože se obává, že by mu její přístup mohl nepříjemně zkomplikovat milostný život. Zůstává nakonec sám s Pouponem a přiostřuje se mezi nimi konflikt způsobený Rououvým posměšným přiznáním, že se vyspal s Pouponovou sestrou Rosou. Poupon na Roua míří puškou a doznává, že má neodolatelné nutkání ho zabít. Rou s cynickým úsměškem odejde a Poupon teprve o samotě skutečně stiskává spoušť.
Hra imituje mluvu současných mladých lidí: lakonickou, stručnou, někdy i vulgární a násilnou, prostou poetických vzletů či emocionálních výlevů, mluvu přísně účelovou, která používá těch nejpřímějších verbálních prostředků k dosažení cílů.
job

 

DENIS GUENOUN

Le Pas (Krok)

4 ženy, 35 mužů (stačí cca 15 herců)
Ve třicátých letech, kdy se lidské osudy začínají nečekaně měnit, setkávat a protínat, na samém prahu druhé světové války, sleduje autor osudy dvou mužů, kteří nápadně připomínají dvě velké historické osobnosti: jednou z nich je "téměř ruský" filmový režisér Sergej Eisenstein, tou druhou podobně "téměř německý" filosof a teoretik umění Walter Benjamin. Panorama propukající světové katastrofy, schizofrenie dějin, infarkt, sebevražda, film a filosofie....
mlz

 

JEAN-CLAUDE GRUMBERG

Les Gnoufs (Polapení)

1 žena, 3 muži

Na maškarní večírek jsou agenturou posláni dva hudebníci. Hostitelé je však chtějí vrátit: objednali si totiž hudebníky převlečené za žebráky a nejsou s převlekem spokojeni. Hudebníci sice vysvětlují, že kritériu chudoby odpovídají, hostitelé ale mají jiné představy. Hudebníci totiž měli být za žebráky pouze přesvědčivě převlečeni, ne jimi skutečně být. Ač slíbí, že se budou tvářit tak chudě a uboze, jak jen toho budou schopni, hostitelé se rozhodnout, že si je převléknou podle svých představ. Dochází mezi nimi k hádce, protože právě představy o tom, jak by měl žebrák vypadat, se u bohatých radikálně liší. Hudebníci se následkem všeobecné strkanice ocitnou na podlaze, začnou však přicházet další hosté a oni se musí chopit svých nástrojů a začít společnost bavit.
job

Adam et Eve (Adam a Eva)

4 muži, 2 ženy

Adam a Eva byli právě počati a stále ještě se nevzpamatovali ze šoku z neštěstí, které se jim přihodilo: vyhnání z ráje. Jsou odsouzeni k tomu být stále jeden s druhým, spojeni a navždy vyvrženi. Zítřkem končí století i tisíciletí, zítřkem se začíná psát rok 5757. A Adam a Eva jsou stále zde, nesou tíhu svých vin, svých chyb, svých deziluzí, přesto si však zachovávají radost a nevinnost prvního dne. Neštěstí se snáší na hlavy těch, kteří na minulost zapomínají, i těch, kteří se k ní vracejí. A sláva těm, kteří navzdory rokům, staletím, tisíciletím, stále plně prožívají každý moment přítomnosti, tak jak mohou i musí.
job

 

VICTOR HAIM

Abraham et Samuel (Abraham a Samuel)

2 muži

Ve sklepě se tváří v tvář setkává bohatá vdova-zaměstnavatelka se svým zaměstnancem Samuelem. Vdova hledá zloděje, který ji už po léta okrádá. Samuel vdovu nejen rozesmívá, což odjakživa používá jako prostředek získání její náklonnosti, ale navíc jí za menší obnos a za příslib vdoviny asistence u obřízky jeho syna slibuje jméno zloděje. Vdova slibuje a Samuel triumfálně přiznává, že viníkem je on sám. Vdova jej chce zabít, Samuel jí však připomíná její slib a škodolibě poukazuje na to, že bude ještě trvat několik let, než bude mít syna. Navíc vdovu tak zmátne, že ta už neví, zda mu má věřit či nikoli. Samuel proto navrhuje tradiční židovskou metodu nalezení viníka. Vleze za vdovinými zády do jednoho ze sudů: ukáže-li pak vdova na ten sud, kde je schován, je skutečně vinen. Dalším úskokem se mu podaří vdovu zmást a nakonec ji sám do jednoho sudu zavře. Vdova začne postupně odhazovat své přestrojení: přizná, že není žena, ale muž Abraham. Svou totožnost skrýval, aby se tak vyhnul vydírání ze strany ostatních židů, podle nichž "si židé musí za všech okolností pomáhat". Jejich slovní i fyzický souboj je nakonec ukončen zázrakem: Abraham se promění v nehybnou sochu a Samuel se rozhodne převzít jeho podnikání.
Problematika podstaty židovství, jeho definice z hlediska náboženského či společenského, stejně tak jako problematika přináležitosti individua k světové židovské komunitě jsou otázky, které Victor Haem řeší i v dalších svých hrách, nejen v Samuelovi a Abrahamovi, hře, která přes svoji tematiku není ani rasistická, ani anti-rasistická, a která se svým burleskním humorem řadí k fraškám.
job

 

ADEL HAKIM

Exécuteur 14 (Popravčí č. 14)

Hra pro jednoho herce.
Popravčí č. 14 je pokusem proniknout do duše mladého muže, který prožil válku a její násilí. Uvádí nás jakoby pod mikroskopem do jeho zdánlivě nepochopitelného vnitřního světa, do té neznámé vnitřní krajiny plné protikladů a kontrastů, do toho neobyčejně složitého, ještě vlastně zárodečného světa, a snaží se tento svět, zcela ovládaný a manipulovaný strachem, co nejpřesvědčivěji a nejobjektivněji zmapovat. Tato objektivita se ovšem týká věcí velmi subjektivních, už proto, že je tu neustále přítomný zákeřný nepřítel: není ho možno pojmenovat či identifikovat s nějakou osobou, není možné jasně označit původce a viníka tohoto strachu. Tím je totiž samotná válka a její ničivá podstata.
mlz

 

BERNARD-MARIE KOLTES

Paradox Koltesovy pozice v rámci současné francouzské dramatiky spočívá v tom, že je nejvýznamnějším a nejhranějším současným autorem, a zároveň se už o něm mluví jako o nezpochybnitelném klasikovi. Jeho hry nejsou jen neuvěřitelně bohatými poetickými texty, které se právem hlásí jak k verbalistní tradici francouzského dramatu, tak k univerzalitě shakespearovského světa: jsou to i bravurně napsané a dramaticky účinné situace, v nichž postavy neoddiskutovatelně přináležející společnosti konce 20. století překračují právě toto své časově velice přesné zařazení a stávají se z nich typy, archetypy a mýty.

Combat de negre et de chiens (Boj černocha se psy)

3 muži, 1 žena (překlad Kateřina Lukešová, program ND)

Kdesi na staveništi v Africe dojde k úmrtí černošského dělníka. Jeho bratr Alboury přichází jako vyslanec z vesnice a žádá tělo mrtvého. Bílí, Horn a Cal, však tělo nechtějí vydat, prý se ztratilo....Alboury se nevzdává a zůstává poblíž, skryt ve stínu tak, aby si bílí neustále uvědomovali jeho tíživou a hrozivou přítomnost. Úkryt opouští až na podnět Leony, Pařížanky, která na stavbu přijela za Hornem a která v Albourym objevuje monumentalitu a tajemství černé Afriky...

Quai Ouest (Západní nábřeží)

5 mužů (60, 58, 28, 22, 30), 3 ženy (42, 60, 14)

Do opuštěného hangáru přichází muž, který se chce zabít. Kapsy si naplní kameny a skočí do řeky. Kdosi neznámý se za ním však vrhne a vytáhne ho. Muž se rozzlobí, potom však dostává strach. Co mu neznámý vlastně chce? Chystá se tedy odjet, zjišťuje však, že jeho auto je nepojízdné...

Dans la solitude des champs de coton (V samotě polí bavlny)

2 muži (překlad Daniela Jobertová, nepublikováno)

V temnotě, která jim nedovolí, aby jeden druhému pohlédli do tváře, stojí proti sobě dva muži: dealer a klient. Klient vyšel do noci s nadějí, že uhasí svoji touhu, dealer se mu staví do cesty se slibem jejího uspokojení. Klient však odmítá prozradit, co chce, stejně tak jako dealer odmítá pojmenovat své zboží. Rozehrává se mezi nimi strategická hra přesvědčování, naléhání, odmítání a úhybných manévrů, během které se postupně pod hrdostí a neústupností začíná rýsovat ubohost jejich situace, bezútěšnost jejich touhy a oni se nakonec na sebe vrhají jako dva Indiáni, které fatálně spojí prolitá krev.

Le retour au désert (Návrat do pouště)

5 žen, 9 mužů (překlad Kateřina Lukešová)

Do svého rodného francouzského provinčního městečka se po letech z Alžírska vrací Mathilda se dvěma dětmi, Fatimou a Edouardem, a usazuje se v domě svého bratra Adriena. Adrien Mathildin návrat a její ovládnutí domu, kterým bloudí nejen jeho neustále přiopilá žena Martha, ale i duch jeho první ženy Marie, přijímá s obavami. Ty se postupně potvrzují. Mathilda přijíždí pomstít se za potupu, jíž byla po válce vystavena a jíž se dopustili dnešní ctihodní občané města, policejní ředitel, advokát Borny, krajský prefekt a koneckonců i její vlastní bratr...

Roberto Zucco

13 mužů, 6 žen + muži, ženy, děvky, pasáci, hlasy vězňů (překlad Roman Císař, publikováno v SADu)

Otcovrah Roberto Zucco uniká z vězení a vydává se na divokou pouť, během níž zavraždí matku, znásilní Dívku, zabije Melancholického Inspektora, ohrožuje Dámu v parku a zastřelí její dítě: to vše bez rozmyslu, bez motivu, bez nenávisti... Zároveň však starému muži v metru odhaluje svoji téměř dětskou duši, nechává se zbít pasáky a pohrdá společností, která jej obklopuje a kterou sám odsuzuje právě za to, za co jej ona pronásleduje - násilí, krutost, chladnokrevnost a vraždu: ještě však navíc za přetvářku. Je stejně mýtickou postavou jako Samson či Goliáš, jejichž síla nakonec povolí před vrženým kamenem či před zradou ženy.
job

 

DANIEL LEMAHIEU

Entre chien et loup (Mezi psem a vlkem)

1 žena, 2 muži

Dvojice: muž a žena. Navždy je k sobě poutá nelítostná fatalita: jsou spolu v kuchyni, sdílejí společné lože, společně se vydávají za zábavou. Společně hledají láskyplný klid, ve kterém by se mohli oddat odpočinku, zároveň však znovu a znovu přilévají oleje do ohně svého konfliktního vztahu: hádají se, vztekají a v každé takové malé krizi prozrazují, jak špatně se jim dýchá. Život však musí jít dál, a oni alespoň sní o tom, že mu konečně dají pevný bod v podobě dítěte.
Hra je jakousi renesancí duetta. V dnešní době, kdy se nákladnost hry často stává překážkou jejího uvedení, se autoři utíkají k "malým", úsporným formám. Někteří se vracejí k nekonečným monologům, jiní inovují dialog. Daniel Lemahieu zvolil druhou cestu a živou, svižnou, dramaticky účinnou "konverzací" chce podat svědectví o obyčejných lidských bytostech a o jejich komunikaci: někdy smysluplné, někdy stereotypní a často vlastně zredukované na minimum.
job

 

PHILIPPE MINYANA

Inventaires (Inventury)

Éditions Théatrales, 1993, jednoaktovka

Na počátku je snad něco jako televizní či rozhlasová soutěž či hra. Přesně se to nedozvíme. Hlavním pravidlem hry ale je, že její účastníci (v našem případě účastnice), mají vyprávět svůj život. Musejí přiznat všechno, musejí vyprávět o všem, až do největších podrobností. Tři ženy, hrdinky této hry, zřejmě pravidla této podivné hry přijaly. A tak Jacquelina, Angela a Barbara postupně odhalují, dalo by se říci že vystavují před publikem na odiv své životy. Dotýkají se v některých okamžicích věcí velmi intimních, dokonce krutých a trapných, ale spontaneita výpovědí je odzbrojující. Skrývá se pod ní nepřikrášlovaná pravda. Minyana tu ukazuje svou nejsilnější zbraň: schopnost zachycovat autentický jazyk, ale i jeho vnitřní sdělení, poselství, které se pod ním skrývá.

Chambres (Pokoje)

Opět hra složená z monologů. Tentokrát se jedná o lidi velmi různé, ženy, muže, mladší, starší - ale jedna věc je pevně spojuje: všichni bydlí v Sochaux, ve městě, u kterého stojí továrna jejich zaměstnavatele, firmy Peugeot. A těch šest názorů, zkušeností, postojů, osudů, tak banálně propojených, skládá obraz světa, ve kterém žijeme, sníme, trápíme se, věříme, konzumujeme, milujeme a umíráme. Každá z postav jako by se snažila v nějaké nedefinované časové tísni, na malé ploše, ze sebe co nejrychleji a nejpřesněji vychrlit svůj základní pocit, svůj sen, svou stížnost, to, co ji souží, co ji tíží, co jí nejvíc leží na srdci. Minyanova jazykově brilantní, i když divadelně zdánlivě statická momentka ze současného světa je jednou z typických ukázek současné francouzské dramatiky. A nabízí zajímavé herecké studie, práci na podstatném detailu.
mlz

 

VALERE NOVARINA

Le Jardin de reconnaissance (Zahrada poznání)

V jedné zahradě se ocitají tři osoby: jeden človíček stvořený z hlíny, pak jedna vrtošivá a nevypočitatelná žena a konečně ten, který prochází zdí. Ti dva nevědí nic o světě a jeho širých prostorách, neznají ani to, co nazýváme jazykem: mají svou malou zahrádku, svůj dvoreček a krátký okamžik, aby se vyhnuli svému "polidštění", svému lidskému osudu. Jako by tu znovu vznikal svět. Novarina vede své postavy k objevování světa, odlišnosti od světa nerostného, ale i od živé přírody, od zvířat, dokonce i k objevení vzájemné - sexuální - odlišnosti. Jako by se vše učili znova. Objevují jazyk, slova dostávají nové významy. A tak se zahrádka Eden pomalu zabydluje, stává se novým lidským světem.
Novarinův rukopis je téměř postmoderní, autor proniká především do světa jazyka aby v něm objevoval, nebo znovuobjevoval hlubší smysl slov. Jeho rukopis, stejně jako divadelnost a nárok na herce, je nekonvenční. Novarina patří do intelektuálně exponovaného proudu současného francouzského divadla.
mlz

 

FRANCIS PARISOT

Le jeu du mort (Hra na mrtvého)

1 žena, 2 muži

Mladý muž se zastaví na mostě, položí na zábradlí balíček, vytáhne z něj provaz a kámen a zapálí si poslední cigaretu: za chvíli bude po všem. Ze tmy se ale vynoří muž, který se s ním dá do řeči a záměr mu překazí. Chce odkoupit jeho život, není to však Ďábel, ale světoznámý vědec, který kvůli vědeckým sympóziím zanedbává svou manželku a hledá někoho, kdo by jí dělal společnost. Rozehrává se tak velice originální, inteligentní, cynická i humorná variace na věčné téma manželského trojúhelníku, z níž je cítit inspiraci Agathou Christie a Haroldem Pinterem.
job

 

JEAN-FRANCOIS PREVAND

Voltaire Rousseau

2 muži

Bouřlivák Rousseau navštěvuje Voltaira v jeho švýcarském exilu, neboť chce zjistit, zda Voltaire náhodou nenapsal posměšný pamflet "City občanů" namířený proti němu samotnému. Mezi filosofy se strhuje vášnivá, jízlivá a cynická diskuse nejen o divadle a o úloze kultury vůbec, ale i o nich samých. Rousseau Voltairovi prudce, intuitivně a bez servítek vyčítá jeho podporu ženevským "nemravným" divadelním aktivitám, Voltaire si naopak libuje v sarkastickém ostřelování nemravnosti jiné, té, která se projevuje v Rousseauově libertinském životním stylu. Úcta, kterou jeden k druhému pociťují, postupně mizí pod nánosem nenávisti, která nakonec zůstává tak vítězná a silná, jak silné by bývalo mohlo být jejich přátelství. A nám nezbývá než se podivovat, že se tito nesmiřitelní rivalové stejným dílem zasloužili o francouzskou revoluci a že dnes pokojně bok po boku odpočívají v pařížském Pantheonu.
job

 

OLIVIER PY

La jeune fille, le Diable et le Moulin (Dívka, ďábel a mlýn)

1 žena, 3 muži

Hra je inspirovaná pohádkou bratří Grimmů Bezruká dívka. V lese rozmlouvá otec s mužem, o němž se teprve později dozvídá, že je sám Ďábel, o neštěstí a bídě lidského údělu. Neznámý mu slibuje obrovské bohatství, postoupí-li mu otec za tři roky právě to, co po návratu domů najde za domem. Navzdory své zlé předtuše otec nabídku přijímá: v momentu podepsání smlouvy za mlýnem pere jeho vlastní dcera prádlo. Uplynou tři roky a Ďábel si přichází pro svůj majetek. Otec se nezpronevěřuje slibu a skutečně usekne ruce své dceři, jejíž dobrota a čistota odhání zlo a neštěstí. Nešťastná se vypravuje na bludnou pouť po polích, na která se pomalu snáší zima.
job

 

NOELLE RENAUDE

Divertissements touristiques (Turistické radovánky)

1990 (překlad Michal Lázňovský, realizace Český rozhlas, nepublikováno)

Čtyři jednoaktovky dosti rozdílného charakteru, které autorka sama nazývá "texty k hraní", jsou psány úsporným stylem, dosti typickým pro současné francouzské divadlo (Minyana, Besnehard aj.). Zmatení forem je zkratkovitým dramatem, v němž manžel, vláčený manželkou po egyptských památkách, se vzmůže k odporu a pod palčivým sluncem ji vraždí. Podobně drasticko komická a velmi zkratkovitá je Chartreská modř. Dva páry se chystají na výlet do Chartres, jedna žena však zůstane doma. Manžel na výletě zahyne, z čehož pro jeho vdovu vyplyne příjemná možnost znovu se vdát za muže své přítelkyně.
Ve třetí aktovce Otcův pád se rodinný výlet mění v tragédii, otec se utopí, ale matka trvá na tom, že je třeba pokračovat ve výletě. Nakonec zahyne i ona se synem. Jen Dcera, kterou zapomněli u pumpy, přežije... Dcera se zachráněným psem jdou sami po prázdné silnici...
Poslední aktovka se odehrává na soukromém zámku, kam přichází výprava. Průvodkyně do svého rutinního výkladu plete i intimní informace o rodině majitelů a to vše v bláznivém turistickém tempu.
mlz

 

YASMINA REZA

Art (Obraz)

3 muži

L'homme du hasard (Muž přístupný náhodám)

1 muž, 1 žena

Obě hry vydal Divadelní ústav, 1998, překlad Michal Lázňovský.

 

JEAN-MICHEL RIBES, ROLAND TOPOR

Batailles (Bitvy)

Actes Sud - Papiers, 1991

Jedná se o pět aktovek pro jednoho až tři herce. Jak píše F. Arrabal, jde o bitvy na zcela imaginárním poli cti a slávy. Jsou to drobné hříčky plné humoru, imaginace, poesie i absurdity, tak typické pro francouzského ducha, libujícího si ve hře paradoxů. Je tu zásadní světonázorový spor dvou trosečníků, rozchod ženy s mužem visícím na římse, setkání horolezce a dandyho na úbočí Paterhornu, výpověď podivné vražednice a dialog dvou mužů, kteří se stali obětí jedné ženy... Vtipné scény, které spolu nesouvisejí a mohou být uvedeny i jednotlivě. Tradice, kterou pěstovali m.j. Ionesco, Copi, Tardieu...
mlz

 

FABIEN ROY

Le Dernier Templier (Poslední templář)

1994, 2 muži

Fabien Roy zvolil pro svou hru metodu snu, která mu umožňuje mísit legendu i holá fakta z historie. Jeho hrdinové procházejí dobrodružstvími, z nichž některá se podobají historické skutečnosti, jiná působí spíše jako přelud, jako fantazie. A jestliže jsme zprvu spíše ve světě divadelní fantasmagorické frašky, mísí se postupně smích s nářkem, komedie s tragedií, drama se zauzluje, jednotlivé epizody, některé sžíravě ironické, jiné plné bolesti, vedou příběh až na práh Katedrály, kde se z něj stává mysterium. A tam, ve stínu nedokončených věží, bude odhaleno Tajemství.
mlz

 

GILLES SEGAL

Monsieur Schpill et monsieur Tippeton (Pan Schpill a pan Tippeton)

4 muži

Za války z cirkusu zmizeli téměř všichni umělci z důvodu špatné rasové či stranické přináležitosti: židé, cikáni, homosexuálové, komunisté... Zůstal jen starý klaun a s ním cirkusový trpaslík. Kolem šapitó se však potuluje policista a čeká, až bude zahájen hon na trpaslíky. Starý klaun se snaží svého přítele chránit, znenadání se však objevuje cikánské děcko a nečekaně mu zkomplikuje plány. Cirkusová magie se přidává na pomoc pronásledovaným nevinným a znesnadňuje člověku lov na jiného člověka.
job

 

ERIC-EMMANUEL SCHMITT

Le Libertin (Libertin)

Editions Albin-Michel, 1997, 2 muži, 4 ženy

V loveckém zámečku barona Holbacha pózuje polonahý Denis Diderot pro madame Therbouchovou, se kterou vede velmi "galantní" rozpravu, když tu je z milostných hrátek vyruší v naléhavé záležitosti filozofův sekretář: Je třeba, aby Mistr okamžitě napsal do slavné "Encyklopedie" heslo "Morálka". Tak začíná Diderotův bláznivý den, během kterého je populární osvícenský filozof se sklony k libertinství neustále vyrušován při svých pokusech jak v oblasti filosofie, tak i při svých milostných spádech.
Autor hry, E. E. Schmitt, ve hře využívá svou brilantní znalost francouzské filozofie a obratně ji kombinuje s pronikavým smyslem pro situaci a ironický postřeh.
mlz

Le Visiteur (Návštěvník)

Překlad Michal Lázňovský a Tomáš Vondrovic, vydává Divadelní ústav, 1998, (realizace Český rozhlas).

 

COLINE SERREAU

Quisaitout et Grobeta (O Rozumbradovi a Panděrovi)

Actes Sud - Papiers 1993, 8 žen a 11 mužů, možné zdvojení rolí

O Rozumbradovi a Panděrovi je moderní pohádka, podivná filozofická bajka o osudovém hledání prchavého štěstí milovat a být milován, najít lásku, nebo přesněji řečeno milostný vztah, který je tím skrytým udržovatelem rovnováhy lidské společnosti, ba celého světa. Dvojice hrdinů, štíhlý a elegantní Rozumbrada a malý, tlustý, šedivý Panděro putují světem, tak jako kdysi Don Juan a Sganarel, Jakub a jeho pán, Don Quijotte a Sancho Panza... První přísahá na ideje, na pokrok, faxuje a telefonuje, druhý věří jen svému břichu. Tak se spolu ocitnou na lodi, na zámku, stanou se svědky vraždy, přijdou i na poušť, kterou zalesňují samotní andělé... A jeden bez druhého nemohou být, ačkoli se mezi sebou neustále sváří, stejně jako Rozum a Břicho, jako Ten, který ví a Ten, který chce, nebo, chcete-li, jako Laurel a Hardy...
mlz

 

YOLAND SIMON

Imprécations (Uhranutí)

2 ženy

V několika polohách dramatické promluvy, které oscilují mezi přímou diskusí postav, replikami pronášenými ą part a apely na diváky, se po letech setkávají dvě dávné známé, Catherine a Marie. Jedna z nich nosí černé brýle, druhá má zafačovanou ruku. Pod strojenou upřímností brzy začíná prokvétat nenávist: postupně se objasňuje, že obě ženy vládnou tajemnými silami a každá z nich se kdysi snažila poškodit svou protivnici uřknutím, očarováním. Nyní si však obě přiznávají, že jejich záměr nevyšel, a že každá byla nakonec stižena zlem, které přála druhé. Ta, která přivolávala slepotu na druhou, ztratila zrak, a ta, jež pro svou sokyni připravovala pomalé odehnívání ruky, se ho sama dočkala.
job

 

DANIEL SOULIER

Apres l'amour (Po lásce)

1 žena, 1 muž

Hra je soubojem dvou ubožáků. Nestali se však chudáky nešťastnou náhodou, ani se nejedná o oběti necitelné společnosti. Ubohost, chudoba, žebrota jsou jim svobodně zvoleným povoláním. Patří k lidem, pro které neštěstí představuje hybnou sílu života, je nutností a podmínkou jejich existence. A život pro ně není ani zábava, ani procházka růžovou zahradou, ale úporný boj.

Bernard est mort (Bernard je mrtev)

7 žen, 3 muži

Odehrává se poslední zkouška orchestru, který má následující den hudbou vzdát čest právě zemřelému dirigentovi. Mezi členy souboru dochází k účtování, smutek jim rozváže jazyky a oni nakonec mrtvého obviní ze všech malých proher a neštěstí, která se jim přihodila. Vzlyky, křik, pláč a nadávky doprovází klavír, violoncello a harmonika.

Les chutes de Zambeze (Zambézské vodopády)

2 ženy, 2 muži

Děj se odehrává v den pohřbu otce. Rodina se vrací ze hřbitova a shromažďuje se v rodinném domě. Přítomni nejsou jen "místní", matka, která vůbec netuší, co jsou její děti zač, syn Christian, kterému se těžko daří překonávat leukémii, a dcera Monika, z níž se stala zatrpklá a frustrovaná matka dvou dětí: přijíždí i Bernard, nejmladší syn, který před dvaceti lety odjel za slávou a za hudbou do Paříže a který ztělesňuje touhy a nerealizované sny svých blízkých. A protože vlastně není ani příliš slavný, ani příliš bohatý, výčitky, které mu jeho rodina adresuje, jsou o to hořčí, a propast mezi nimi o to hlubší.
job

 

TILLY

Les Trompettes de la mort (Trubky smrti)

Actes Sud-Papiers 1986, 2 ženy, 1 muž

Čtyřicátnice Annick je původem z Bretaně, ale už řadu let je usazená v Paříži. Její život plyne poklidně, vždycky najde nějakou práci, mohlo by se říct, že žije osamělý život, ale není ani nijak zvlášť smutný. Bydlí v čínské čtvrti, je to prostě malý život ve velkém městě. Do bytu jí vtrhne její vrstevnice, také z Bretaně, Henrietta-Alexana, která však prožívá úplně jiný život, stala se druhořadou herečkou a je zcela unešena a unášena rádobybohémským životem. Setkává se u Annick se svým mladším přítelem, intelektuálním novinářem přezdívaným Jeff. "Trubky smrti" jsou houby (v češtině stroček), které Henriettina matka posílá po Annick své dceři z Bretaně. A přitom její dcera užívá - jen tak, protože je to móda - kokain... Podivný pozdrav z domova, na který už docela zapomněla. Ze sledu drobných banálních událostí vysvítá podivná nesmyslnost životů, které postavy žijí. Obratné prolnutí dvou světů, které existují vedle sebe, a přitom nemají nic společného, poskytuje autorovi příležitost k reflexi současného světa.
mlz

 

SERGE VALLETTI

Le jour se leve, Leopold! (Svítá, Leopolde!)

Christian Bourgois Editeur, 1988, 5 mužů, 2 ženy

Serge Valetti je plodný dramatik (a herec), v jehož rukopisu se projevuje zajímavá syntéza francouzské komediální tradice a absurdního divadla. Svítá, Leopolde! je komedie s vážným podtextem. Je to příběh jedné svatební noci, kdy se lámou a kříží osudy, a kdy nezakotvení, celkem ještě mladí lidé hledají (nebo prostě postrádají) životní identitu. Poetická komedie plná humoru a trpké melancholie. Svatební oslavy uprostřed noci vrcholí, prvotní euforie je nahrazena fází rozpadu, touhou štvaný manžel se snaží najít ztracenou nevěstu, svatebčané se vloupou do stánku na pobřeží, seznámí se s cizími lidmi, nevěsta uniká, kdekdo touží uchopit něco, co se uchopit nedá, a to vše v zdánlivě lehkém, někdy až groteskně komediálním tónu. Je tu i kus varieté, bohatý slovní humor a brilantní dialogy... mlz

Domaine Ventre (Břicho Marseille)

Éditions Théatre des treize vents, 1992, 1 žena, 10 mužů

Odehrává se v současnosti v Marseille. Čtvrť Ventre (Břicho) je spleť dvorů a baráků v srdci Marseille. Je to svět sám pro sebe a do něj autor poslal své dvě ústřední postavy, Platona a Oliva, kteří marně pátrají po stopách jistého Despicka či Desplicka. Zato se tady setkají se sentimentální servírkou Dolores, s velice indiskrétním obchodníkem se starým železem Tockputem, s potulnými novináři Alfonsem a Nikou a jejich věčně zasněným šéfem Melkim, ale i s jeho věčně nabroušeným otcem. Je to podivuhodný svět plný mluvků a vypravěčů příběhů, v němž se naši hrdinové snaží zhostit svého úkolu, je tu pátrání, jsou tu indicie, zmínky, náznaky, falešné pověsti, ale "Desplicků právě tak málo jako rtěnky na tlamě nosorožce".
mlz

 

MICHEL VINAVER

L'émission de télévision (Televizní debata)

10 postav

Pierru Delilovi, dvaapadesátiletému bývalému nezaměstnanému, kterému se právě podařilo znovu najít práci, je nabídnuta účast v televizní debatě týkající se právě problematiky dlouhodobé nezaměstnanosti lidí středního věku. Hra je zamyšlením nad nemožností podat pravdivý a nezkreslený obraz lidského života, a to i v případě, že je k příslušné problematice přistupováno - v tomto případě ze strany televizních reportérů a moderátorů - s maximální objektivitou a nezaujatostí.
job

 

JEAN-PAUL WENZEL

La Fin des Monstres (Konec oblud)

1995, 2 ženy, 6 mužů

Roku 1989 padaly zdi. A tak se spojily dva rozdělené světy. Na jedné straně dostatek masa a málo snů, na druhé straně málo masa a mnoho snů. Cirkus Pasejev pochází z té chudší strany světa. A jeho umělci ještě mají sny. Sny o lepších podmínkách k práci, o skutečném umění bez kompromisů, sen o dokonalém představení... Ale jejich životní podmínky jsou těžké, je tu chudoba, strach, napětí, lásky a utajené vášně, drsný život, který dovede Tonyho až k tomu, že obrátí nůž proti vlastnímu otci a otráví milovaného psa - maskota. Ale jsou tu i ti z druhé strany. Ti, kteří cítí senzaci, a hlavně peníze, ti, kteří zůstávají skryti a tahají za provázky. A tak se Tony a Eva, plní naděje a víry v budoucnost, která se před nimi otevírá, připravují na vystoupení před kamerami celého světa. Ale netuší, že prodávají své vlastní životy. Skutečné obludy nejsou na scéně, nýbrž zůstávají skryty v zákulisí.
mlz

Výběr ze současných francouzských her uspořádali Michal Lázňovský (mlz) a Daniela Jobertová (job).

Kontakt:
Daniela Jobertová, Bachova 1588, 149 00 Praha 4, tel.: 02/679 102 62,
e-mail: jobertod@pes.r.amu.cz
Michal Lázňovský, Křivenická 40/425, 181 00 Praha 8, tel.: 02/855 33 25