České divadlo HaDivadlo uvede první premiéru sezonního cyklu MY a ONI – autorskou adaptaci Náměsíčníků Hermanna Brocha HaDivadlo uvede první premiéru sezonního cyklu MY a ONI – autorskou adaptaci Náměsíčníků Hermanna Brocha
Po říjnové premiéře jednoaktovky Václava Havla Vernisáž, uvedené v rámci připomenutí nedožitého jubilea českého dramatika-disidenta-prezidenta, bude na scéně HaDivadla poprvé příznačně 11. 11. 2016 k vidění další režie Ivana Buraje – titul Náměsíčníci (imitace a tušení) sebe/reflektující téma intelektuálního boje s překonáním stavu rozpadu hodnot.
Kolekci premiér 42. sezony otevře v listopadu radikální sebe-reflexivní znovuobjevení díla jednoho z velkých (středo)evropských modernistů Hermanna Brocha. Jeho zásadní románovou trilogii Náměsíčníci (napsanou v letech 1928–31) adaptoval režisér a umělecký šéf HaDivadla Ivan Buraj do kompozice o třech fázích-krocích, v nichž skrze obraz (mezi)válečného období a průzkum rozpadajících se hodnot tradiční Evropy prosvítá komentář k „naší“ éře technologického a relativistického věku, posedlého pragmatismem až fanatismem tří vyčerpaných ideologií hýbajících 20. stoletím a jeho dozvukům dnes. V českém kontextu se jedná o vůbec první scénické uvedení tohoto díla.
„Je velice důležité vracet se v dnešní době k textům, které lze chápat jako východiska a záznamy ambicí moderny – jaksi kontextualizovat současný neklid a nejistotu naší společnosti. Uvědomit si, že jsme si tuto fázi sami předurčili, když jsme v době modernity začali volat po osvobození člověka, a k tomu všechno toto pochybování patří. Je hrozně důležité se teď z toho nesložit a na to dobré z 20. století navázat, namísto utíkání k falešným jistotám fanatizmů nebo zpasivňujícímu cynismu konzumu. Všechno musíme statečně promyslet znovu!“ říká Ivan Buraj, jenž Brochův šestisetstránkový román vnímá především jako nevyčerpanou výzvu a materiál nabitý mj. energií sveřepého spisovatelského gesta „autora-intelektuála“.
Motiv myšlení a samozvané autority mluvit, kázat či „srovnávat“ (jak o Brochovi píše třeba jeho stylistický následovník Milan Kundera), je pro inscenaci HaDivadla elementární, průvodní linkou, která exponovanou montáž z dialogů „náměsíčných“ postav tří dílů románu (Pasenow, Esch, Huguenau) scénicky protíná a sbližuje dohromady. „Katalog“ brochovských figur, představovaný celým souborem HaDivadla, se setkává v symbolických stínech „Baru U konce dějin“, kde se pozůstatky nostalgie, rozervaného romantismu a váhání střetávají s dynamikou náhlých, organizovaných změn sílící modernity a v proměnách času (chronologických skocích v situaci) podnikají nerovný boj s pragmatickou věcností, viděnou skrze zkušenost vyprázdněných mechanismů obchodnického a kapitalistického egoismu. „Něco se musí stát!“ A figury samy se zbavují své ochrany – fikčního charakteru světa divadla neboli imitace skutečnosti – a vystupují „ze stránek“ scénického románu zpět k publiku, s otázkami po smyslu a cílech (angažované) tvorby. Sebe-reflexivní mód, který je na základě diskusí nad brochovským univerzem rozehrán ve třetí části inscenace, je ovšem obdobnou měrou svázán filtrem autorské dominance: „Na první čtenou zkoušku inscenace přijede režisér Hans Buch (něco mezi českým ‚Bohem‘ a německou ‚knihou‘), stínová identita Brocha, aby konfrontoval svůj hyperintelektuální koncept s herci HaDivadla, kteří hrají sami sebe. Ovšem s tím ‚háčkem‘, že jejich Já napsal nějaký autor – já! Každý realismus, ať už se tváří sebeobjektivněji, je pozicí subjektu – autorského subjektu,“ popisuje záměr Buraj.
