Herečka Vlasta Chramostová prožila tři životy
Praha 14. listopadu (ČTK) - Zasloužilá umělkyně, jíž bylo zakázáno vystupovat, signatářka Charty 77, která podepsala spolupráci s komunistickou Státní bezpečností - to je jen část paradoxů ze života herečky Vlasty Chramostové. Životní příběh filmové a divadelní umělkyně, která 17. listopadu oslaví osmdesáté narozeniny, v sobě zvláštním způsobem reflektuje vývoj českých dějin druhé poloviny dvacátého století.
"Měla jsem tři životy. Herecký, disidentský a život návratu," charakterizovala kdysi Vlasta Chramostová svoji dosavadní životní pouť. "Všecky byly bohaté a složité. I dlouhé."
Její herecký život začal v rodném Brně, kde po absolvování konzervatoře nastoupila do tamějšího Svobodného divadla. Po několika dalších angažmá posléze v roce 1950 zakotvila v pražském Divadle Československé armády (dnes Divadle na Vinohradech).
Slibně rozjetou kariéru ohrozilo její manželství s ředitelem brněnského rozhlasu Bohumilem Pavlincem, který po politickém procesu se svým známým Ottou Šlinkem upadl v padesátých letech v nemilost. Mnohem tvrdší ranou však byla pro Chramostovou smrt jejich čtyřletého syna, který zemřel při dopravní nehodě v roce 1963.
Na pražské vinohradské scéně ztvárnila Chramostová řadu předních rolí, například Marii Stuartovnu, Roxanu v Cyranovi z Bergeracu, nebo kritiky vysoce oceňovanou Hanu Jelkesovou ve hře Noci s leguánem.
Úspěch zaznamenala i u filmu. Debutovala v roce 1950 snímkem Past a v následující dekádě ji pak diváci mohli spatřit například ve filmech Až přijde kocour, Klapzubova jedenáctka nebo jako Lakmé ve slavném Spalovači mrtvol.
V roce 1970 přešla Chramostová z Vinohrad do Divadla za branou Otomara Krejči, které však bylo posléze zrušeno. V chebském divadle si ještě zahrála v roce 1973 v inscenaci Matka kuráž, po níž následoval zákaz veřejného vystupování.
Příčinou nedobrovolného přerušení herecké kariéry bylo angažmá Chramostové v roce 1968. Při obsazení Československa vojsky "spřátelených zemí" pomáhala svému druhému manželovi, kameramanovi Stanislavu Milotovi, pořizovat záběry okupantů. Svůj nesouhlas s událostmi dala také najevo odchodem z vinohradského divadla a vystoupením z KSČ. Ani titul zasloužilá umělkyně jí neuchránil před trestem.
Po zákazu vystupování začal pro Chramostovou druhý život, život disidentský. Protože se nechtěla vzdát divadla, začala spolu s přáteli organizovat soukromé produkce. V bytovém divadle vzniklo například legendární představení Všechny krásy světa na počest jejího oblíbeného básníka Jaroslava Seiferta. Seznámila se také s představiteli disentu a patřila mezi signatáře Charty 77. V dubnu 1989 byla Chramostová odsouzena k podmíněnému trestu za Prohlášení k Palachovu týdnu.
O to překvapivější bylo uvedení jejího jména na neoficiálním seznamu spolupracovníků StB, který byl zveřejněn na počátku devadesátých let. Chramostová přiznala, že podepsala se Státní bezpečností vázací akt. "Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletl mě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky," popsala Chramostová ve svých pamětech motivy, které ji vedly ke spolupráci s tajnou policií.
Listopadem 1989 začal Vlastě Chramostové nové období, život návratu. Snad nejviditelnějším projevem byla nabídka angažmá v Národním divadle. "Vrátit se pro mě bylo nepopsatelně těžké. Proto jsem půldruhého roku váhala." Stálou členkou činoherního souboru "zlaté kapličky" se stala v roce 1991.
Vrátila se také k filmu. Za roli ve snímku Kuře melancholik byla nominována na Českého lva za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli. Podruhé mohla křišťálovou sošku lva získat za postavu Marie v Michálkově filmu Je třeba zabít Sekala.
Tomáš Dušek rmi mkv
