divadlo.cz

České divadlo

Hostování Teatro di Roma v ND

10.11.2004 00:00

Hostování Teatro di Roma v ND

Národní divadlo

Činohra

uvádí ve Stavovském divadle svého italského partnera

Teatro di Roma

Paměti císaře Hadriana

(Memorie di Adriano)

Podle románu Marguerite Yourcenarové

(©Editions Gallimard)

upravil Jean Launay

Režie: umělecký ředitel Théâtre des Italiens v Paříži Maurizio Scaparro

Scéna: Roberto Francia

Choreografie: Eric Vu An

Hudba a zpěv: Evelina Meghnagi

Bicí nástroje: Giovanni Lo Cascio

Světla: Giovanni Santolamazza

Hrají:

Císař Hadrian Giorgio Albertazzi, ředitel Teatro di Roma

AntinooS Fabio Correnti, tanečník

Dále účinkují: Gianfranco Barra, Carla Cassola / Jitka Frantová, Mario Fedele, Emanuele Nicosia, Annie Pempinello, Fabrizio Raggi

Asistent režie: Ferdinando Ceriani

Vedoucí jevištního provozu: Corrado Capone

Vrchní osvětlovač: Leone Tufanoiu

Asistent vrchního osvětlovače: Tiziano Terzoni

Garderoba: Barbara Iacurti

Administrativa: Alessandro Vadilonga

Tiskové oddělení: Beatrice Fabbretti

Světová premiéra se uskutečnila 31. 7. 1989 v Hadrianově vile v Tivoli

Hostování ve Stavovském divadle 20. a 21. listopadu v 19.00 hodin

České titulky!

Záštitu nad projektem převzal velvyslanec Italské republiky v ČR, J.E. pan Giorgio Radicati

Za podpory Italského kulturního institutu v Praze

Poznámky režiséra

Flaubert je autorem citátu, který možná nejlépe vyjadřuje nesmrtelný půvab Hadriana, hrdiny románu Margherite Yourcenarové: „Když už zde bohové nebyli a Kristus tu ještě nebyl, v době mezi Ciceronem a Markem Aureliem, nastal jedinečný okamžik, v němž existoval jen člověk.” Hadrian je portrétem dnešního člověka. V jeho slovech nacházíme kořeny západního myšlení a naší historie.

Představení Paměti císaře Hadriana mi je zvlášť drahé. Poprvé se uskutečnilo v roce 1989 a měl jsem štěstí, že jsem na něm mohl pracovat právě v prostředí, v němž Hadrian skutečně žil a zemřel. Byla to jedna z nejzvláštnějších zkušeností mého divadelního života, avšak nikdy dřív mi toto představení nepřipadalo tak aktuální. Ve světě, v němž fundamentalisté a nevědomost sejí smrt a zkázu, kde se zdá, že se vše pomalu rozkládá pod údery nesnášenlivosti, války, egoismu a obchodních zájmů, nabývají Hadriánova slova nového významu: „ (...) Ne všechny naše knihy budou zničeny; poničené sochy budou zrestaurovány; z našich tympanonů a kupolí povstanou nové tympanony a nové kupole… Zmocní-li se kdy Barbaři vlády nad světem, budou nuceni přijmout náš životní styl. A nakonec se mu přizpůsobí.”

Slova Giorgia Albertazziho v magickém prostředí Hadrianovy vily se nás lehce dotýkala s přízrakem dávné doby. To vše nás přivedlo na nápad ještě jednou s Teatro di Roma zopakovat tento dotek mimo realitu a znovu jej nabídnout římskému publiku. A na konci srpna 2003 jej přenést do Athén, do kolébky západní a středozemní civilizace: „Téměř vše, co lidé řekli, už bylo lépe řečeno v řečtině.”

Maurizio Scaparro

Citace z recenzí k inscenaci „Paměti císaře Hadriana“

„Mé setkání s Hadrianem je molekulární povahy, a proto se stále mění, tak jako můj buněčný systém. (…) Stáhne se mi hrdlo, vždycky se otočím, abych před publikem skryl své pocity. Zaplaví mě pocit směšnosti lidské existence, který mě nutí vypořádat se s bolestí nevyhnutelného odchodu. Je to dojetí a bolest.“

(Z rozhovoru s Giorgiem Albertazzim) Alessandra Rota

La Repubblica, 15. 8. 2003

„Scaparro a Albertazzi v nejlepším plodu své spolupráce vytyčili publiku ojedinělou pouť: od mrhání krásou za hledáním odvahy žít, až k závěrečnému umírání „s otevřenýma očima“. Pod Hadrianovou bílou tunikou zahlédneme stín útlých nohou nemocného poloboha. A herec se – stejně jako v minulosti – nenechal zlákat hlučnou rétorikou. Nepodlehl líbivé dikci a povrchnímu zobrazení vyčerpanosti. Místo toho každou vráskou své tváře, s bílou prořídlou kšticí, nabízí odzbrojující, racionální prostotu. V ní nacházíme noblesní apatii člověka, který chtěl vše poznat, zkušenost válečníka, homosexuální lásku vedoucí až ke zbožnění, příklon ke kouzlům a čarám, otravu mocí, vášeň pro divadlo, stálé vymítání smrti.“

Rita Sala

Il Messaggero, 17. 8. 2003

„Slavný italský herec Giorgio Albertazzi v roli Hadriana diváky dojímal, vedl k zamyšlení a vyvolal v nich pocity krásy. (…) Výtečné a sugestivní osvětlení, které využívalo různých úrovní scény. Vzadu na jevišti hudebník s několika bicími nástroji. To bylo vše. Hadrian mluví, vzpomíná, chvěje se, usmívá, mračí, jeho oči vyzařují nadšení, radost, bolest, smutek a za ním defilují dobové postavy: Plotina, zanedbávaná a zahořklá manželka, představa vlastního mladého těla, herci recitující Plauta, zpěvačka, která vytvoří velmi melancholickou atmosféru, a samozřejmě on, Antinoos, mladý Řek, jenž miloval Hadriána až do smrti. Jeho „představa“ (mladý tanečník Fabio Correnti) se objevila na scéně ve smyslném a poetickém tanci, který publikum okouzlil.“

Vassilis Aggelikopoulos

deník Kathimerini, 2. 9. 2003

„Slova císaře Hadriana dojímají syntézou vlastního života: úpadek krásy, úvahy člověka tváří v tvář smrti, samolibost vyplývající z pocitu moci, úloha statečnosti a mravní čistoty v omezeném čase, jenž má člověk k dispozici. Albertazzi ovládl scénu, slovy a gesty propůjčil svému hrdinovi city a vášně, takže diváci nevěřili, že mu je osmdesát let.“

Vassilis Rouvalis

Eleftherotipia, 10. 9. 2003

„Teatro di Roma jako host Řeckého národního divadla nabídlo helénskému publiku Albertazziho představení, které překonalo jazykové bariéry, jdoucí i za hranice titulků, jež zhuštěním textu nemohou vyjádřit jeho sílu. (…) Dva tisíce diváků – což je značný počet na to, že šlo o představení v cizím jazyce – doslova uchvátily interpretační schopnosti italského herce, jenž střídavě s lehkostí i důrazem vypráví životní příběh císaře – intelektuála.“

Il Tempo, 31. 8. 2003

Medailony

Maurizio Scaparro (1932)

režisér

Je jedním z nejznámějších evropských režisérů. Ve své divadelní kariéře stál už v čele řady významných italských i zahraničních divadelních institucí – např. divadelní sekce benátského Biennale (1980-82 zde vytvořil Karneval v Benátkách), v roce 1983 se stal dalším ředitelem Théâtre de l´Europe, v letech 1983-90 byl uměleckým ředitelem Teatro di Roma. Z pověření španělské vlády vedl v roce 1992 divadelní aktivity spojené se Světovou výstavou v Seville a poté působil ve funkci ředitele Teatro Eliseo v Římě. V současné době je uměleckým ředitelem Théâtre des Italiens v Paříži.

Připomeňme některé jeho mimořádné inscenace: La Venexiana (benátský anonym ze 16. stol), Cyrano z Bergeracu (Rostand), Médea Corrada Alvara, světová premiéra opery Luciana Beria Opravdový příběh v milánské La Scale, Don Quijotte v italské i španělské verzi, Pulcinella (podle dosud nezveřejněného Rosselliniho textu), která se dostala přes Řím a Neapol na Broadway a dál v podstatě do celého světa, včetně nejvýznamnějších evropských měst, Paměti císaře Hadriana (podle románu Marguerite Yourcenerové), dále Tisíc a jedna noc, uvedená v sugestivním prostředí divadla Spasimo v Palermu a poté v Marsille a Soluni, Lorenzaccio (Alfred de Musset), Racek (Čechov), Amerika (Franz Kafka), dále inscenace hry La Venexiana ve francouzštině, která byla divadelním debutem Claudie Cardinalové. Významná byla i jeho režie Dona Giovanniho, vyprávěného a zpívaného herci commedie dell´arte. Inscenace se hrála celý rok v Itálii i po celé Evropě, v roce 2002 v pařížské Opéra-Comique a v milánském Piccolo Teatro. V září téhož roku se představení vrátilo do Paříže, aby zahájilo projekt „Les Italiens“. V roce 2003 režíroval Scaparro Pucciniho Bohému.

Giorgio Albertazzi (1923)

ředitel Teatro di Roma a herec

Svou hereckou kariéru započal u Luchina Viscontiho v Shakespearově Troilovi a Kressidě. V roce 1956 založil spolu s Annou Proclemerovou kočovnou Compagniu Proclemer-Albertazzi, s kterou hrál po celé Itálii. Od roku 1995 je uměleckým ředitelem divadelní sekce TaoArte v rámci Festivalu v Taormině. V roce 2002 byl jmenován ředitelem Teatro di Roma.

Památný je jeho Hamlet (1964; režie Franco Zeffirelli), v němž triumfoval v Théâtre de Nation v Paříži. Byl představitelem hlavních rolí ve hrách Sartrových (např. Zajatci z Altony), které často i režíroval, Camusových, Faulknerových (Requiem pro jeptišku), D´Annunziových, za Pirandellova Jindřicha IV. obdržel v r. 1982 Cenu Curcio, za Wedekindova Krále Mikuláše Cenu Ubu, hrál Shakespearova Richarda III., v Ionescově Lekci atd. V roce 1989 hrál pod režijním vedením Maurizia Scaparry v úspěšné inscenaci Pamětí císaře Hadriána, v roce 1998 vystoupil pod vedením téhož režiséra po prvé v roli Casanovy (Casanova Comedien). V létě následujícího roku hrál v Teatro Antico v Taormině v Sofoklově Oidipovi králi a ztvárnil Mefistofela v Goethově Urfaustovi (opět ve Scaparrově režii), v roce 2000 na Shakespearovském festivalu ve Veroně představoval a režíroval Kupce benátského. Jako první inscenaci po nástupu do ředitelské funkce v Teatro di Roma (2002) uvedl v Koloseu Shakespearova Julia Césara pro Giorgia Albertazziho (rež. Antonio Calenda), v roce 2003 ztvárnil v Teatro Argentina hlavní roli v poslední hře A. Millera Svět pana Peterse.

V roce 1991 režíroval Havlovy Dopisy Olze s J. Frantovou v hlavní roli. Inscenace byla věnována Václavu Havlovi a Olga Havlová se zúčastnila premiéry.

Památná jsou jeho „čtení“ z Dantovy Božské komedie, jež se stala vrcholnou událostí v roce 2003, kdy ji Albertazzi četl v Boloni na věži Torre degli Asinelli pro více než dvaceti tisícové publikum. Představení by mělo být ještě letos uvedeno v Paříži.

Ztvárnil hlavního představitele ve filmu Alaina Resnaise Loni v Marienbadu, oceněném Zlatým lvem na XXII. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách v roce 1961.

Je autorem divadelních textů: Pilátem navždy, Člověk a podzemí, Mlčení sirén, Dannunziana, Osvětlený zámek (podle Voltaira), Tragédie, vydal i autobiografickou knihu.

Režíruje, hraje a adaptuje texty pro italský rozhlas a televizi, jako herec a režisér spolupracuje také s filmem – je např. režisérem filmu Andělé moci (1989), podle hry Pavla Kohouta, s Jitkou Frantovou v hlavní roli.