České divadlo Jako poslední premiéru sezony 2023/24 uvede Klicperovo divadlo inscenaci Lovu zdar! (Přes kosti mrtvých) Jako poslední premiéru sezony 2023/24 uvede Klicperovo divadlo inscenaci Lovu zdar! (Přes kosti mrtvých)
Jako poslední premiéru sezony 2023/24 uvede Klicperovo divadlo inscenaci Lovu zdar! (Přes kosti mrtvých). Původní adaptaci podle románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých polské autorky Olgy Tokarczuk zpracoval Martin Satoranský, který je současně režisérem inscenace. Diváci se mohou těšit na eko-kriminální příběh s mysteriózním nádechem a dvěma srnami. Premiéry se uskuteční 31. 5. a 1. 6. 2024 od 19:00 ve Studiu Beseda.
Olga Tokarczuk (1962) patří bezesporu k nejznámějším současným polským spisovatelkám. Počátky její tvorby spadají do 90. let minulého století. Svůj prozaický debut Cesta lidí knihy vydala v roce 1993, ale do širšího povědomí se dostala až díky své knize Pravěk a jiné časy z roku 1996. V současnosti má na svém kontě autorství necelých dvou desítek knih. Proslavila se nejen jako držitelka Nobelovy ceny za literaturu a prestižní Man Bookerovy ceny (za román Běguni), ale také jako ekologická aktivistka, feministka a bojovnice za práva menšin. V jejích knihách se často objevují témata cesty, hledání domova, hluboké vazby k místu nebo smrti jako nedílné součásti života. Sama říká, že literatura slouží k tomu, aby lidmi zatřásla, aby je probrala. Možná proto její postavy často přistupují k nějakému druhu společenské vzpoury.
Román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, který bývá označován jako eko-kritika, eko-detektivka či morální thriller, vyšel v češtině v roce 2010. Tokarczuk v něm otevírá nejen ekologická témata, ale také otázky etické a hluboce mravní. Přesto se jedná o svižný román obsahující velké množství humoru a nadsázky. O jeho kvalitách svědčí i fakt, že si ho v roce 2017 vybrala ke zfilmování známá polská režisérka Agnieszka Holland.
V Klicperově divadle uvádějí tvůrci zcela nový pohled na tento příběh. Hra a inscenace Lovu zdar! (Přes kosti mrtvých) je autorskou adaptací, která zachovává kostru a motivy původního příběhu, v mnohém jej ale rozšiřuje a dává větší prostor i dalším postavám a hrdinům. Zároveň ho doplňuje o několik písní různých žánrů a prvky loutkového divadla.
Kdesi na česko-polském pomezí se na náhorní plošině choulí několik domečků. V drsných přírodních podmínkách má osada jen několik stálých obyvatel. Jedním z nich je i inženýrka Jana Dušejková, které osamělý život v přírodě vyhovuje, pomáhá jí na její „potíže“. Stará se o plošinu, žije spokojeně se svými psy a k uspokojení občasné potřeby lidského kontaktu jí stačí soused Mátoha a pár přátel z nedalekého městečka. Zdánlivě idylický život ale brzy naruší nečekané události. Od chvíle, kdy Jana s Mátohou naleznou mrtvého souseda, začne osadu i městečko obcházet strach. Kdesi na česko-polském pomezí se rozjíždí kriminální pátrání…
„Příběh Jany Dušejkové je o svéhlavosti a libovůli. Ale i o morálce, hodnotách a našem vztahu ke světu. Je o překročení hranic. Naše adaptace, pak zkoumá, kde je hranice mezi aktivismem a fanatismem a co člověka může přes tuto hranici postrčit. Je o zpochybňování dogmat. Tím, že nás vystavuje extrému, který nechápeme, nás nutí přemýšlet, nakolik jsou naše vžité postoje a životní strategie skutečně platné a nakolik jde jen o zvyk. Nechci být konkrétnější, abych neprozrazoval těm, kdo román nebo jeho filmovou adaptaci neznají.“ říká o připravované inscenaci režisér Martin Satoranský.
„Pokud společnost dlouhodobě nedostatečně řeší nebo přímo ignoruje nějaký problém, může tím dotlačit jednotlivce (stejně jako jednu z našich postav), který se cítí nevyslyšen, k extrémnímu činu. Takové činy bývají neomluvitelné a daleko vymknuté všem myslitelným společenským hranicím. Současně ale většinou přitáhnou k danému problému potřebnou pozornost. Tady potom vyvstává nejen otázka osobní zodpovědnosti za své jednání, ale i zodpovědnosti kolektivní.“ Dodává dramaturgyně Iva Hronešová.
K mysterióznímu zabarvení děje románu přispívají svojí nezaměnitelnou atmosférou také texty anglického básníka a malíře Williama Blakea. V připravované inscenaci Lovu zdar posloužily Blakeovy básně jako základ a inspirace pro hudební zpracování. Autorem hudby k inscenaci je Jan Skorunka, známý nejen Hradečanům jako stěžejní člen kapely Malone. O své první tvorbě pro divadlo říká: „Začal jsem zhudebněním básně Tygr. Nejprve jsem vzal do ruky kytaru a vymyslel jednoduchý melodický motiv za doprovodu několika akordů. To jsem poté doplnil bicími nástroji, basou, elektrickým pianem, trubkou a ambientní smyčcovou plochou. Tato píseň se poté stala důležitým odrazovým můstkem a jakousi studnicí zvukových nápadů, ze kterých jsem mohl čerpat v dalších skladbách. Svojí hudbou se snažím okořenit děj představení a hlavně pomoci Martinovi naplnit jeho kreativní vizi.“
