Jan Tříska: 'Herec vypouští na povrch ďábla v sobě.'
Praha 1. listopadu (ČTK) - "Rád hraju pošuky a podivíny," říká Jan Tříska. Jeden z nejtalentovanějších herců generace 60. let dokázal po emigraci prorazit i v Hollywoodu a vysloužit si přezdívku český Marlon Brando. Prý díky svému pravidlu hrát "rychle a nahlas". Po změně režimu se vrátil do českého povědomí triumfálními výkony v rolích krále Leara a učitele Igora Hnízda ve filmu Obecná škola. V sobotu mu bude 70 let.
"V každém z nás je anděl i ďábel. Jde jen o to, co se dostane na povrch," tvrdí Tříska a pokračuje: "Herectví je fantastické v tom, že můžete pustit na povrch i ďábla v sobě, a nikomu tím neublížíte. Čím lépe hrajete vraha ve filmu nebo na jevišti, tím méně jste zločincem ve skutečném životě. Herectví je řemeslo očišťování." Je velmi pracovitý, již na jaře 1964 v rozhovoru prohlásil: "Jsem pro dřinu, jsem pro tvrdý profesionalismus a přirozený výběr."
"Doma" dnes pro Třísku znamená v Los Angeles: "Samozřejmě, že se cítím jako Američan. Amerika je především stav mysli. Imigranti jsou přijímáni s otevřenou náručí v době, kdy je jim úzko. Za to jsem Americe vděčný." A svým založením se tam docela hodí: je asketický, disciplinovaný typ, vegetarián, denně běhá.
Prý jej hodně ovlivnili rodiče: "Maminka byla protestantka, tatínek vědec, úžasně pracovitý, velký pedant. Současně měl smysl pro básnictví, byl vzdělaný v literatuře a poezii." Narodil se jim 4. listopadu 1936 v Praze, vystudoval gymnázium a divadelní fakultu AMU. "Jako mladý jsem se účastnil recitačních soutěží. Na jedné z nich si mě všiml Karel Höger. O přestávce za mnou přišel a zeptal se, co chci studovat. Odpověděl jsem: tanečníka. A on: můžete být dobrým hercem," vzpomíná Tříska.
Hned po škole nastoupil do Národního divadla: "Byl jsem hloupý, vzpurný mladík, který měl jen to drzé čelo." Přesto zde vytvořil řadu vynikajících rolí vrcholících Shakespearovým Romeem (1963).
V roce 1966 zakládal spolu s Otomarem Krejčou Divadlo za branou: "Právě on mě naučil dělat divadlo s obrovským nasazením a koncentrací, což byla zkušenost, kterou za mořem jako bych našel." Hrál v řadě Krejčových inscenací, točil filmy i televizní hry (Srpnová neděle, Lidé z maringotek, Radúz a Mahulena). V roce 1972 bylo Divadlo za branou zavřeno a o pět let později Tříska emigroval.
Jeho rozhodnutí uzrálo na Tři krále, poté, co zavřeli Václava Havla (ten byl Třískovým za svědka na svatbě v roce 1968). To už měl Tříska za sebou podpis manifestu Dva tisíce slov a z toho vyplývající omezení působení v televizi a filmu. Odešli nejprve do Řecka a pak do kanadského Toronta, kde měli příbuzné.
Jen pár měsíců po útěku už Tříska hrál v New Yorku ďábla Wolanda v Mistrovi a Markétce. "I když neuměl dostatečně anglicky, svým projevem a osobností strhl obecenstvo," psaly kritiky. Čerstvého imigranta pro tento part obětavě připravoval Jiří Voskovec. Slovo od slova s ním probíral jeho part a učil jej výslovnosti. A Tříska obstál.
"Rychle a nahlas, to je moje motto. Prostě jsem si řekl: hrej rychle a nahlas. Aby tě bylo slyšet, aby ti bylo rozumět. To působí na každé obecenstvo," řekl. V Americe natočil mimo jiné filmy Semtex blues, Nevěrně tvá, Rudí, Lid versus Larry Flynt, Andersonville či Ronin. Divadelním vrcholem byla role Jepichodova v Čechovově Višňovém sadu, který režíroval Peter Brook.
Od roku 1982 žije v Los Angeles s manželkou Karlou, původně herečkou, dnes šéfkou restaurace losangeleského hotelu Bel Air. Má rád přesně a přísně srovnané věci, čistotu, pěkné předměty, dobrou kuchyni, nekouří, nepije alkohol, nevyhledává večírky. Pěstuje kaktusy, zajímá se o jazyky, studuje mapy a atlasy. Občas vybraně vaří. Mají dcery Karlu, Janu a vnuka Augusta.
V Česku se v posledních letech objevil ve filmech Rok ďábla, Želary, Jedna ruka netleská a Horem pádem (do tohoto filmu přispěl i vlastními zážitky). Neprávem se zapomíná na roli kněze Vojtěcha, klášterního duchovního správce v historickém filmu Petra Hviždě Řád (1994).
Nyní exceluje jako zvrhlý markýz de Sade ve Švankmajerově snímku Šílení: "Je to jeden z mála filmů, na které jsem se dlouho připravoval. V Santa Monice jsem plaval dlouhé bazény a na obou koncích jsem měl o židli opřené stránky s tím rouhačským textem." Práce na filmu pro něj byla "ničím nezkalená radost". "Švankmajer stojí za rachotící antikvární kamerou vyrobenou v roce 1949 a dorozumívá se pouze úsměvem. Laskavým a uklidňujícím. Pak ironickým a cynickým. Jindy ďábelsky hříšným," řekl.
Jitka Bojanovská rmi hš
