Jana Pivce občas přirovnávali k přetopenému kotli
Praha 17. května (ČTK) - Jaký byl na jevišti jeho cynický a chytrý kritik světa Mefisto, nadčasově pojatý úlisný Jago, tragikomický rytíř Falstaff anebo Maršál z Bílé nemoci už zachycují jen dobové kritiky. A filmový záznam postihuje jenom částečně neopakovatelné herecké mistrovství Jana Pivce, od jehož narození uplyne 19. května sto let, jeho výbušný živočišný projev i hloubku lidskosti, kterými dýchaly jeho postavy.
Na herecký koncert v inscenaci Láska jako trám, kdy Pivcův bručounský penzista Rudla kupuje své Blažence Jiřině Šejbalové vypelichaný kožich s liščími hlavičkami, si jistě vzpomenou i ti mladší, nejen pamětníci. Patří totiž do zlatého fondu televize. Na obrazovky se občas vrací i Pivcův Stěpan Stěpanovič v Námluvách či oficiál Konopka v Příběhu dušičkovém, nebo pitoreskní pan vrchní z Jiráskovy Lucerny. Z výkonu je přímo cítit, jak herce těšilo hrát takové žánrové postavičky. Mezi nezapomenutelné patří i starý Věk ze seriálu F. L. Věk.
"Ve filmu jsem skoro vždycky musel hrát jen takové robustní, ukřičené chlapíky," stěžoval si Pivec. Když se z halasných a temperamentních milovníků přehrál na charakter, potkávali ho zase rozkřičení správcové, vzteklí morousové a ubručení dobráci. Diváci byli překvapeni, když pak ztvárnil psychologicky hluboké typy, lidi lstivé, zlé a kruté, až mrazilo. Film mu však nabízel víc komediálních rolí. Nutno dodat, že i jako milovník byl svůj, vtipný, věcný, antipól tehdejších sentimentálních milovníků.
Generace žen a dívek okouzluje Pivcův šarmantní chlapík zpívající sametovým barytonem píseň Madonno má... z filmu Muži nestárnou. Pobaví i jako svérázný zaměstnanec Hotelu Modrá hvězda. Z mnoha filmových rolí utkvěl v paměti především jeho rafinovaně pojatý Zikmund z Vávrovy husitské trilogie, jímž Pivec nadlouho vtiskl lidem obraz císaře "šelmy ryšavé".
"Odmalička jsem chtěl jít k divadlu, tak jsem k němu taky šel. A to je všechno!" odbýval svůj životopis Pivec. Narodil se 19. května 1907 v Praze na Vinohradech a prožil tu celý život.
Začínal u šmíry jako tehdy mnoho vážených herců. S oblibou také dával k lepšímu, že se stal hercem, protože neuměl deskriptivu. S ochotničením neskloubil ani účetnictví, a tak mu otec, vášnivý ochotník a milovník operety, dojednal angažmá u kočovné Biblické scény. Než šel na konzervatoř, vystřídal krátce společnost ředitele Jana Drobného a scénu Oldřicha Nádhery.
Pivec měl krásný hlas a dobře zpíval. Na konzervatoři však se zpěvem neuspěl, zato ho přijali na herectví. Školu zvládl "poklusem" ve zkrácené době. Už za studií hrál v Osvobozeném divadle a v Divadle Akropolis a v roce 1930 pak nastoupil na čtyři roky do Bratislavy, kde ve Slovenském národním divadle vedle činohry často zpíval i v operetě.
Urostlého živelného herce pak v roce 1934 přivedl slavný režisér Karel Hugo Hilar do "zlaté kapličky". V Národním pak spolu s tehdy nastupující hereckou generací - Ladislavem Peškem, Karlem Högerem, Ladislavem Boháčem a Jiřinou Šejbalovou - strávili prakticky celý svůj umělecký život. Odejít ho donutila v roce 1970 až nemoc. Zemřel 10. května 1980, pár dní před svými třiasedmdesátými narozeninami.
Pivec byl herec, který "nemění pouze kravatu" - to byl jeho výrok, ale měnil se zevnitř s každou rolí. Pro každý typ dokázal najít přesné charakteristiky, stačilo gesto, posunek, mimika. Dokonale uměl vystihnout postavu hlasem a rád pracoval také před rozhlasovým mikrofonem. Z hutného barytonu přecházel až k přiškrcenému naléhavému tenoru. Jeho jízlivý hlasitý šepot byl pověstný, stejně jako byly pověstné odstíny jeho smíchu, od výsměšného uchichtnutí až po vpravdě ďábelský chechtot.
Kolegové o Pivcovi říkali, že byl jako sopka, z níž tryskala energie citů, vznětů, veselí i dramatického sváru. Patřily k němu i vrtochy a nenálady. Mnozí jej přirovnávali k přetopenému kotli a on sám leckdy varoval: "Pozor, pánové, dneska se krajta tygrovitá vyhřívá na slunci". V dobré náladě však rozdával humor a historky kořenil "pivcovskou" jadrností. Pár jich zachovala televize třeba v Hovorech H, kde jim nezbytné "aroma a ambaláž" dodával jeho rachotivý smích a to slavné a tolikrát napodobované Pivcovo "Jéžišmarjá!"
Iva Pokorná rmi kš
