Jugoslávie
Současná jugoslávská dramatika
ŽELJKO HUBAČ (*1967)
- vystudoval katedru dramaturgie na Akademii dramatických umění v Bělehradu. Jeho hra Bližší nebi byla oceněna jako nejlepší text na festivalu Joakima Vujiće 1994. Dvakrát dostal cenu Branislava Nušiće, kterou uděluje Asociace dramatiků Srbska. Jeho hry se dnes hrají po celé Jugoslávii.
Blíže zemi
Obsazení: 5 mužů, 3 ženy
Drama se odvíjí přes dva časové plány, které se vzájemně prolínají. Místo děje je v obou případech stejné - Bělehrad. První plán se odehrává r. 1886 bezprostředně po válce s Bulharskem, zatímco druhý plán je umístěný do období o 100 let později do horkého bělehradského léta 1995, po skončení další války na Balkáně, války v Bosně. V každém z příběhů se vrací z války těžce zraněný člověk, jehož život válka od základu změnila. První je fyzicky handicapovaný a druhý je nevyléčitelně nemocný. Ale jejich osudy se tragicky naplňují až v době míru. Ani jeden z nich se nemůže přizpůsobit životu ve změněných podmínkách. Změnili se jak oni, tak i jejich okolí.
Přesná symetrie mezi těmito dvěma plány ukazuje na věčné opakování osudu generací jako na jednu z konstant dějin. Hubačovy postavy nejsou hrdinové, nemají „záchvaty vlastenectví„, nepřevypravují své válečné zážitky. Představují mladou generaci, která si hnusí politickou realitu a všeobecnou manipulaci, nebo jsou to krutí pragmatici, kteří aktuální společenskou situaci chápou jako výbornou příležitost, aby se bez ohledu na prostředky obohatili za minimální dobu a s maximálním ziskem.
Ratko a Juliana
Obsazení: 9 mužů, 5 žen
Skupina divadelních nadšenců na počátku tohoto století bloumá po srbských provinciích a přivydělává si podomním prodejem v naději, že dostane příležitost zahrát něco ze svého repertoár. Kočovné divadlo na svých cestách přináší na venkov zprávy z „velkého světa„ a pomalu si vydobývá důležité místo v životě srbského měšťanstva, které teprve vzniká. Hubač ve své hře konfrontuje dvě reality: jednu, která náleží umění, a druhou, která patří ke každodenní realitě. Stejně jako podtitul hry „Srbská divadelní iluze„, i celá hra ukazuje, že divadlo je samo o sobě iluze, je založené na potřebě otřást základy reality, ale současně je neschopné změnit svět. Zatímco první realitou vládnou herci, fantazie, sny a iluze, hlavními hrdiny druhé reality jsou podvodníci, zloději, úředníci, vládci bez skrupulí a manželky bezvýznamných politiků. Autor si zahrává s dramaturgickými modely a asociacemi z literatury. Mezi jiným parafrázuje Shakespearova Romea a Julii, a hlavní hrdinové svým vztahem vytvářejí vazbu mezi těmito dvěma konfrontovanými realitami. Nicméně autor si je vědom, že dnešní doba, stejně tak jako doba, ve které se hra odehrává, nejsou obdobím tragédie.
Hra získala cenu Branislava Nušiće za rok 98, kterou uděluje Asociace dramatiků Srbska.
STEVAN KOPRIVICA (*1959)
- dramatik, narozený v Černé Hoře. Ředitel loutkového Malého divadla Bělehrad (1991-1999). Píše pro divadlo a televizi. Za své hry byl několikrát oceněn: cena Festivalu komedie v Jagodině za nejlepší text, cena Asociace dramatiků Srbska, cena za nejlepší dramatizaci festivalu Sterijino pozorje.
Dlouhá cesta do Evropy
Obsazení: 11 mužů, 5 žen
Příběh vypráví o černohorském knížeti Nikoli, narcistickém samovládci, který uděluje řády bez přemýšlení a jak se mu zachce, vypisuje stále nové daně, podplácí nepřátele, potlačuje povstání a z jejich vůdců dělá své loutky, které zradily národ. Bere půjčky, které nevrací, zabývá se demagogickými politickými machinacemi, vede spory se srbskou vládou atd.; ale především se snaží vypadat jako Evropan a svou malou východní despocii chce přivést ve velkém stylu do Evropy, od které se každým dnem v každém ohledu čím dál více oddaluje. Je to hra o zradě, sporech, o druhé straně mýtu, o hrdinství, manipulaci, zahrávání si s posvátnými věcmi, o cynickém zpochybňovávání hodnot. Odehrává se r. 1907 a jak sám autor píše v úvodu, „kromě knížete a kněžny, všechny charaktery jsou vymyšlené. Pouze dvě události ve hře mají skutečný dějinný podklad: volba miss, která se má účastnit Světové výstavy v Londýně, a zápas knížete s jeho politickými odpůrci.„
DEANA LESKOVAROVÁ
- dramatička, píše pro divadlo a rozhlas. Podle jejího scénáře byly natočeny filmy Špadijer a Stalo se dnešního dne. Její hry byly uvedeny mimo jiné i v Ateliéru 212 a Srbském národním divadle v Novém Sadu.
Tři kladiva (o srpu ani nemluvě)
Obsazení: 9 mužů, 5 žen
Tři kladiva (o srpu ani nemluvě) je na první pohled pouze jednou z her, které se zabývají sociální problematikou a lidmi na okraji společnosti, ale nit, která spojuje hrdiny hry, samé mladé lidi, není (pouze) sociální bída, ale i neutěšená rodinná situace. Dvojčata Alka a Úzký mají matku ve vězení pro krádež a jejich otec zemřel, Stalinova matka se otrávila v době, kdy jeho otec byl z politických důvodů ve vězení, Milesin otec byl pro znásilnění předčasně poslán do důchodu, Bajrimu a Gregorimu zemřela matka a Maleše opustili jeho rozvedení rodiče, kteří pro něj ve svých nových rodinách nemají místo. Všichni se na první pohled úspěšně integrovali do společnosti, stali se její rovnocennou součástí a překonali následky své minulosti. Ale to všechno je iluze. Při setkání s představitelkou „normálních lidí„, Kačou, která pochází se spořádané rodiny, dochází se konfliktu a do té doby nejracionálnější z nich, Bajra, reaguje neočekávaně agresivně a Kaču zabíjí. Je těžké uvěřit, že důvodem pro vraždu byla žárlivost (jak uvádí jedna z postav), daleko spíše šlo o výbuch nahromaděného pocitu nespravedlnosti a neustále vnucovaná společenská harmonie nového spravedlivého světa. Každá nová společnost zrozená z revoluce o sobě prohlašuje, že je lepší a ideologicky zralá pro řešení společenských problémů, i když ve skutečnosti zavírá oči před evidentními chybami. V procesu uznávání chyb jsou oběťmi lidé, kteří nemohou dělat nic jiného, než - jak Deana Leskovarová píše - „trénovat, jak snít o tom, po čem touží„.
MILIVOJE MAJSTOROVIĆ (*1943)
- dramatik, píše pro televizi a divadlo. Dvakrát dostal cenu Branislava Nušiće Asociace dramatiků Srbska. Jeho hry se hrály po celé bývalé Jugoslávii, v Bělehradu, Sarajevu, Tuzle…
Pastýř
Obsazení: 3 muži, 1 žena
Pastýře bychom mohli charakterizovat jako soudobou satirickou hru. Hlavní hrdina z (dnes atypického) pastorálního prostředí se snaží integrovat do společnosti, ale již při prvním kroku si uvědomuje, že mu společnost vnucuje nové, jemu nepřirozené zákony. Do jeho života pomalu vchází zlo prostřednictvím základních společenských institucí (dům, majetek, rodina). On dělá ústupky, přistupuje na kompromisy, protože věří, že každý příští ústupek bude ten poslední. Když si uvědomí, že v tomto materialistickém světě začíná být manipulovaný a nešťastný, reaguje stejně agresivně jako lidé z jeho okolí. Jako by touto reakcí potvrdil, že se již dokonale integroval a nemůže se vrátit do svého původního prostřední.
MARINA MILIVOJEVIĆOVÁ-MADJAREVOVÁ (*1969)
- vystudovala Akademii dramatických umění v Bělehradu, jako dramaturg a divadelní kritik pracuje v televizi. Dosud vyšly nebo byly uvedený její hry: Tři prasátka, Nikdo, Ivaniny hračky, Kamenné srdce ad.
Špajz
Obsazení: 5 mužů, 2 ženy
Špajz M. Milivojevičové ukazuje hořký život generace mladých lidí ztracených v začarovaném kruhu 90. let v Srbsku. Hlavní hrdina Aca se ze všech sil snaží uspořádat svůj život. Dobře vychovaný, vzdělaný, milý chlapec se rozhodne zaplatit za „lepší budoucnost„ vysokou cenu: nemorálními a protizákonnými prostředky dá dohromady počáteční kapitál pro podnikání. Kromě existenčních problémů se navíc nachází mezi posesivní matkou a nespokojenou přítelkyní. Matka se snaží udržet si svého poslušného a dobře vychovaného chlapce, aby byl lepší, úspěšnější a neopakoval chyby svého dávno zmizelého otce. Jeho dívku tento chlapeček začíná nudit. Touží po dobrodružství a lepším životě a začíná chodit s jiným - šéfem Acy, majitelem firmy, auta, bytu, ženy a dvou dětí. I když si Aca svůj život představoval jinak, není schopný své problémy řešit racionálně a zabíjí člověka, který zruinoval jeho otce, zničil život matce a jemu vzal i zbytek sebedůvěry. Hlavní hrdina Špajzu nachází ve vězení ztracenou duševní rovnováhu.
NEBOJŠA ROMČEVIĆ (*1962)
- od roku 1990 přednáší na Akademii dramatických umění v Bělehradu. Je ředitelem činohry bělehradského Národního divadla, píše pro divadlo a televizi. Karolina Neuberová se dnes hraje v Ateliéru 212 v Bělehradu.
Karolina Neuberová
Obsazení: 8 mužů, 5 žen
Prostřednictvím 20 scénických obrazů vypráví autor život divadelnice a ředitelky kočovného divadla Karoliny Neuberové (1697 - 1760), která začátkem 18. století hrála roli reformátorky herectví v německém divadle, a to takovým způsobem, že oddělila umění od světské zábavy. Je to hra o divadle a ženě silného charakteru, jejíž osud byl svázán s životem jejího manžela Johanna, kterého v životě vede jedině láska. Dokud v něm existuje tato síla, dává tím energii i Karolině. Ve chvíli, kdy pramen lásky vyschne, herečka tuto energii ztrácí a tím přestává existovat i její umění. Karolina věří, že je možné tento svět změnit, že divadlo může působit na lidi, aby se stali lepšími; ale aby splnilo tuto etickou funkci, musí přestat působit na nejnižší instinkty a pudy diváka a stát se skutečným uměním. Na první pohled se jedná o hru divadla v divadle, ale ve skutečnosti je to hra o neschopnosti divadla, o tom, že člověk je v jádru nedokonalý.
MILADIN ŠEVARLIĆ (*1943)
- dramatik, pracoval v různých divadlech jako dramaturg, umělecký šéf, ředitel. Získal cenu Sterije za nejlepší komedii, cenu Joakima Vujiće a dvakrát cenu Asociace dramatiků Srbska.
Pan ministr
Obsazení: 5 mužů, 1 žena
Touto hrou se Ševarlič pokouší analyzovat, jak funguje politická moc na malém městě. Na jednom místě se střetávají představitelé místní politické moci: předseda obvodu, náčelník policie a vojenský komandant a později se k nim přidává i představitel opozice. Autor vykresluje typickou situaci: očekávání příjezdu důležité osobnosti-ministra, který pochází právě z tohoto malého města. Stejně v jako v Gogolově Revizorovi je i v Ševarlićově hře příchod ministra katalyzátorem, který odhaluje skutečné povahy, ambice a osobní zájmy představitelů moci, ale i kariérismus, mamon, bezzásadové chování a jiné nezbytné charakteristiky místní politiky. Hra se odehrává v době nastolení pluralitního politického systému v Srbsku. Ale pokud se ideje demokracie realizují prostřednictvím obskurních lidí, stane se z nich pouhá karikatura. Důležitý host vypadá groteskně, protože se o něm dovídáme, že je sice špatný člověk, ale má jisté zásluhy o svou stranu. Představitelé místní politické moci velmi dobře znají svého bývalého spoluobčana, jeho slabosti a chyby a chystají se jich využít. Mezitím co čekají na jeho příjezd, vychází najevo, jak se vzájemně prolínají místní politika a osobní zájmy a takto se vytváří kruh, ze kterého není úniku a ani není možné se do něj integrovat. Představitel opozice se marně snaží do tohoto společenství začlenit. Když se dozvědí, že pan ministr nepřijede, protože mezitím ztratil pozici, pokračují místní představitelé moci ve své „politické angažovanosti„, v čemž jim pomáhají a podporují je jejich manželky.
SAŠA VAČANSKI (*1969)
Varvařina volba
Obsazení: 9 mužů, 1 žena
Na zapadlé nádraží přijíždějí v noci 3 cestující. Jejich cesta je přerušena a jsou nuceni počkat na ranní vlak, který je odveze do tří různých světových stran. Vítá je číšník, který kupodivu není mrzutý, jak číšníci v nádražních hospodách bývají. Naopak je laskavý. Tři cestující sestávají z Profesora disidenta, Vojáka, který právě odešel z války, a Sedláka, který z dlouhé chvíle jede na návštěvu k příbuzným. Přichází průvodčí, který začíná hrát šachy s číšníkem. Později se ukáže, že do hry byla vložena jistá sázka - lidský život. Každé z postav je věnována scéna, ve které se promítají jeho vzpomínky na minulost a v níž analyzuje svůj problém, který nemá řešení. Profesor váhá, jestli má prodat svou čest a své dosud čisté jméno disidenta, vojáka trápí vražda, kterou spáchal, a sedláka mrzí, že jeho syn emigroval na Nový Zéland. Problém každého z nich je přivádí na pokraj sil. Jejich osudy jsou vzájemně svázané a hra ukazuje, že neexistuje člověk, který by mohl žít bez ostatních. Čekárna na nádraží je čekárnou před pekelnou bránou. Příchod do pekla je zapříčiněn vědomými činy postav. Mezi dvěma nebo více možnostmi vybere postava tu, která se mu zdá správná, ale ve skutečnosti je chybná. Autor nechává postavám možnost, aby své chyby napravili, a přivádí je do nemocnice, jež je ve skutečnosti očistec, ve kterém u nich dochází k sebeuvědomění, ale jejich osud je již předem určen šachovou partií.
R. 1997 získala tato hra cenu Branislava Nušiće, kterou uděluje Asociace dramatiků Srbska.
JELICA ZUPANCOVÁ (*1952)
- dramatička píšící pro divadlo i televizi. Její hry byly uvedeny v Ateliéru 212 a v Bělehradském dramatickém divadle. V roce 1985 dostala cenu Asociace dramatiků Srbska, a v roce 1995 cenu Televize Bělehrad za nejlepší TV scénář.
Nedokončená symfonie
Obsazení: 4 muži, 3 ženy
Hra o Almě Mahlerové- Gropiusové, ženě, která získala mnohé důležité muže 20. století - Mahlera, Gropiuse, Kokoshku, Werfela, pojednává o jejích kvalitách a vlastnostech, díky nimž byla považována za jedinečnou osobnost své doby a byla nazývána fatální ženou. Za křehkým, na první pohled frivolním povrchem Almy nacházíme ženu si hluboce vědomou své jedinečnosti. Alma Marie Schindlerová, židovka, dcera malíře krajin Emila Jakuba Schindlera a zpěvačky Any Bergerové, je žena jakoby sestavená z několika různých osobností. Jedna z nich chce vládnout mužům, druhá se jim chce pokořit, třetí se snaží být starostlivou matkou, čtvrtá má umělecké sklony a pátá pragmaticky zachraňuje životy před fašismem, který pomalu začíná ovládat Rakousko. Ironií osudu odchází Alma do emigrace, zbavená lásky těch, o jejichž lásku stojí. (Gropuis ji chce vlastnit a Werfel je psychicky zcela paralyzován). Od tohoto momentu Alma přebírá zodpovědnost za Werfela i za sebe sama a snaží se silou vůle a lásky, která jí ještě zbyla, naplánovat jejich budoucí život. Ale Alma si je hluboce vědomá omezenosti svých sil a těžkosti svého úkolu. V tom okamžiku se směr jejího života od základu mění, Alma se dívá na svůj dosavadní život a definuje sebe sama jako „nedokončenou symfonii„.
MIODRAG ZUPANC (*1950)
- píše pro divadlo, televizi a rozhlas. Autor mnoha dramatizací, povídek, a více než 150 dokumentárních, dětských a krátkých filmů. V roce 1999 dostal cenu TV Bělehrad za nejlepší scénář.
Jez chléb, abys byl dobrý
Obsazení: 12 mužů, 5 žen
Setkání spisovatele Miloše s jeho strýcem Stefanem po mnoha letech otevírá starou rodinnou otázku: Proč nikdo se strýcem nekomunikuje a ani o něm nikdy nemluví. Strýc přijíždí do Bělehradu na lékařské vyšetření a Miloš s ním jezdí po nemocnicích. Během jednoho dne Miloš odkrývá tajemství jménem Strýc Stefan. Prostřednictvím rozhovorů se sestrou, vzpomínek na matku a toho, co mu strýc o sobě přímo řekl, sestavuje Miloš mozaiku jednoho života, jednoho způsobu přemýšlení, který mu do té doby byl zcela cizí. Strýc Stefan žil celý život sám, a protože byl v rodině považován za zlého člověka, všichni se mu vyhýbali; kromě ostatních zločinů je na jeho kontě i fakt, že udával členy rodiny, kteří se skrývali za poslední války. Miloš, který je rodinou naopak považován za dobráka, až změkčilce, se snaží najít známku rozumu a něčeho logického v strýcových činech. Ale bohužel v životě to není tak, jako v knihách, které píše. Charaktery se nemění a některé věci jsou prostě nevysvětlitelné - strýc je a jednoduše zůstává zlý. Jediné, co spisovateli zbývá, je přátelit se s „anděly„, postavami, které se během hry objevují na různých místech, jako by „spadly z nebe„. Ztělesňují je Uklízečka, Zraněný a Žebrák, o kterých se do konce hry nedozvíme, jestli je Miloš vymyslel nebo tak dobří lidé skutečně existují.
kontakt:
Asociace dramatiků Srbska
Udruženje dramskih pisaca Srbije, Gospodar Jevremova 19, 11 000 Bělehrad, YU,
e-mail: mpus@eunet.yu
Informace:
Sodja Zupanc, Divadelní ústav, Celetná 17, 110 00 Praha 1, tel.: 02/24809 169, e-mail: pq.press@divadlo.cz
Výběr textů srbských dramatiků byl pořízen ze sborníků Současná srbská dramatika (průběžně vydává Asociace dramatiků Srbska, dosud vyšly 4 díly) a z časopisu Teatron (vyd. Divadelní muzeum Srbska). Zmíněné publikace je možno zapůjčit v knihovně Divadelního ústavu.
