Kachna na pomerančích
Další z jednoduchých a nenáročných inscenací pražského Divadla Palace, kterou máte možnost vidět i na zájezdech po vlastech českých. Hra i její režijní pojetí si nekladou za cíl velké umění, ale chtějí Vás bavit od začátku až do konce, což se jim více méně daří.
Inscenace Kachna na pomerančích stojí a padá zejména na špičkovém hereckém výkonu Veroniky Žilkové a Martina Stropnického. Druhým stavebním pilířem jsou vynikající dialogy, za něž vděčíme překladu Jaromíra Janečka.
Scéna, jež představuje zimní zahradu nebo terasu před malým domkem kdesi v okolí Londýna je dílem Michaely Hořejší a významnou měrou se podílí na autentičnosti děje samotné inscenace. Diváci jsou díky ní vtaženi do samotného děje hry a stávají se tak její součástí. A to i díky tomu, že režisér Martin Stropnický nechává herce, a tedy i sám sebe, čas od času promlouvat do hlediště přímo k divákům a také pro to, že postranní ulička hlediště je součástí scény a herci se po ní tu a tam procházejí jakoby dále do zahrady.
Obdivuji výše zmíněné představitele dvou hlavních postav Veroniku Žilkovou a Martina Stropnického za to obrovské množství textů, které si pamatují a hlavně za paměť fonetickou či zvukovou. Ono totiž v této hře dost záleží nejen na tom, co říkáte, ale i jak a komu to říkáte. A právě práce s hlasem je jednou z věcí, jakými Veronika Žilková vyniká nad ostatními herečkami nejen v Praze. Její ukňourané škemrání se mrknutím oka změní v nadřazené rozkazování, aby se vzápětí opět změnilo, tentokrát v tiché šeptání strachem se klepající ženy. Přidáme-li k tomu i dokonalou mimiku, jíž Veronika Žilková také vládne měrou vrchovatou (například skleněný pohled do neznáma), je dojem z jejího herectví naprosto dokonalý.
Je to svým způsobem nespravedlivé, ale Martin Stropnický, ač jak v rétorice, tak i ve hře tělem a v mimice dokonalý, je přeci jenom ve stínu své herecké kolegyně. V jeho podání je zábavné spíše to, co říká, než jak to říká.
Bohužel druzí dva herci stojí se svými výkony veliký kus opodál. Klára Jandová je jako mechanická loutka na klíček, kterou natáhnete a ona hraje jen a pouze to, na co byla naprogramovaná. Ale pořád stokrát lepší než rádoby herečka Agáta Hanychová, která její roli alternuje.
Na Michalu Peškovi je vidět, že se herectvím už delší dobu neživí. Při inscenaci se trápí, hraje ztěžka a neohrabaně jako slon v porcelánu. Své texty odříkává jako prvňáček básničku před tabulí a ve chvílích kdy mluví, přestává hrát tělem a naopak. Prostě se buď potichu přemisťuje po jevišti, nebo stojí (sedí) na místě a mluví.
Třetím mínusem jsou kostýmy opět od Michaely Hořejší. Jako moc se jí povedla scéna, tak moc se jí nepovedly kostýmy. Naprosto příšerné barevné kreace, které by si v běžném životě oblékl snad jen klaun v cirkuse. Nesmyslná kombinace košile s krátkým!!! rukávem, pletená vesta a blazer v němž se V. Pešek potí až hrůza.
A ještě jedna maličkost. Divadlo Palace sídlí v bývalém kinosále Jalta, a proto Vám doporučuji koupit si lístky od čtvrté řady dále. Budete-li totiž sedět blíže, musíte příliš zaklánět hlavu a to dvakrát pohodlné není.
„Život je krátký, umění trvalé.“
Pavel Klejna
Zdroj: office@klejna.eu
